IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS.

IMPERATOR AUGUSTUS
FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. EMILU SAUDEKOVI. I.
Můj Oreibasie, hle, každá chvíle mě vede dále od tvé drahé duše, hovoru tvého a tvé moudré rady! Má vojska jako valný proud se valí k hranicím říše a dny spočítat možno, kdy po perské se rozlijeme zemi – však vzdálen tebe, chci být přece s tebou, a proto budu, když mě touha sevře, to, co bych hovořit chtěl k duši tvojí, skládati v lístky. Domnívat se budu, že vyprávím ti jako v nedávných dnech, a ty že poslouchaje sedíš blízko; přátelský pohled upíráš k mým očím, tu hlavou kývneš, tu cos poznamenáš, tu povstaneš a ruce podávaje můj závěr schválíš upřímnými slovy. 177 Ty lístky při návratu dosvědčí ti, že přání tvé přec vyplněno bylo: tys táhl proti Parthům s Julianem; ač císař Julian ti nedovolil a v Antiochii ti zůstat kázal, v tom shoduje se s řečí Galilejských, že lékaře je potřebí jen chorým, a ne těm zdravým. A tvůj Julianus je jist, že zdráv se z výpravy té vrátí a v řadě let tak zřídka potřebovat umění lékařského tvého bude, jak často vyžadovat bude sobě rad přátelských a zlatých zkušeností. II.
Můj Oreibasie, jak den byl krásný! Zas Helios můj pohledem svým teplým probouzí stromy z netečného spánku, jak láskyplná matka děti budí a v zeleň oblékati se je nutí; vlašťovky švižně vznášejí se modrem a provázejí k hranicím nás perským, jakoby průvod povinný dát chtěly legií orlům; táhnem stinnou cestou, kde šumných pramenů je stále hojnost, kde cypřiš s platanem nám chládek dává, 178 když odpočívat nutno; v také chvíli má duše sílí obvyklým se douškem ze zdroje Platonova. Sladko žíti! A chtěl bych sladkost tohoto žití dáti celému světu. Helie můj velký, dát radost lidstvu, jak cítí stromy, prameny, keře, trávy, ptactvo vzduchu i němý kámen po truchlivé zimě! Dát svěžest duším, blahé teplo krvi a štěstí života zas bědným srdcím po tmavé mrazné zimě galilejské! III.
Hle, vojsko odpočívá v stínu palem, a já, můj Oreibasie, jdu k tobě! V snu dnešní noci chlapcem jsem se viděl a procitnuv já dál dlel duší v krajích mladostí svojí. V dálce v Bithynii je statek malý nedaleko moře, a přec zas daleko tak, že mu poklid žvanivý kupec nikdy neporuší ni drzý námořník. Blíž statku zvedá se malý kopec, s něhož spatřit možno propontské moře, ostrovy a město – 179 a k těmto hodům očí dýchá vůni mateřídouška, svlačec, bujná tráva. Klid svatý kolem. Možno čísti v knize a stíhat myšlenek let, možno hledět na zeleň moře, stíhat vlny, lodi. Je zahrada tam, prameny i koupel a vinice, jež památkou je malou mé práce rolnické... Tam žil jsem dětství. Mou matku vzala smrt mně, nemluvněti, a krví otce bratrovec můj, císař, si purpur zbarvil právě oblečený, když hochem byl jsem. Eunuch Mardonios, Skyth, barbar rodem, ale Hellen duší, jenž matce mé byl od děda dán kdysi, byl mladosti mé prvým učitelem. Ten dobrý stařec, který rodičce mé otvíral světy básní Homerových a Hesioda cenu znát ji učil, ten opuštěnou moji mladost pojal za slabou ruku, v Helladu ji zaved tou cestou, kterou matku mou kdys vedl a na šlépěje její ukazuje mně oživil ji, již jsem navždy ztratil. „Na Delu kdysi blíže chrámu Foiba jsem viděl palmu mladou, sličnou vzrůstem“ – ó matko, z toho Homerova verše 180 tvých dívčích roků obraz na mne zírá už od těch dob, kdy vzpomínaje tebe čet prvně Mardonios verše tyto... Ten bědný kleštěnec ved duši moji jen jednou cestou – dnes mu žehnám za to tak vřele, jak jsem vděčen byl mu tehdy. On naučil mě žíti prostým žitím a cenit nade všecky statky světa klid smavý duše, spokojenost nitra. On k řádům přírody mě zaved jemně a její souzvuk odkryl duchu mému. On svět mi otevřel, kde dosud žiji. A tenkrát také zamiloval jsem si Helia boha... Vždy mě hnala touha se koupat v zlatém teplém světle jeho a vzhlížet k tváři jeho nesmrtelné; za bezmračných pak nocí rád jsem patřil k nebeským krásám vznešeným a třpytným a poslouchaje nadzemský jich šumot jsem vnikal touhou duše v řády jejich. A tenkrát už jsem začal pociťovat, že duše lidská paprskem je pouze ze vznešeného světa Heliova, jež oživuje hrubou hmotu těla a po letech se k zdroji svému vrací. 181 A tenkrát také k poznání jsem došel, že žití otázka zní pouze: Jak žít? – a ne: V co věřit... Jak ty bílé hvězdy, z nichž jedny v nepohnutí věčném stojí a jiné dalekou se drahou berou a nikdy nesráží se, neporuší svých cest a záštím k sobě nezaplanou, tak – – jakých zákonů si přáti více pro efemerní lidské živobytí?... Můj Oreibasie, tož pro dnes vale! Jdu podívat se, opatřen-li voják a řádně-li jsou postaveny stráže... IV.
Dnes saracenští posli přišli ke mně a meč a šíp svůj nabídli mi k službě, dám-li jim zase vypláceti ročně ty sumy, jak je předchůdcové moji se uvolili platit. Řekl jsem jim, že nemám zlata, železo mám pouze, a pryč je poslal. Hrdá římská slávo, jak děravý je pyšný háv tvůj zblízka! 182 V.
Dnes, Oreibasie, jsme překročili hranici perskou, města Circesia jsme dostihli a útokem je vzali. Lstní barbaři, již v podzemních se skrýších schovali četně, by nám v záda vpadli, jak lišky dýmem slámy a dřev révy jsou zadušeni. Ne eufratských vodách vesele lodi moje proudem plují, a legie mé v důvěře své síly a mého štěstí bujaře jsou k předu. Ó Helie a všichni olympičtí! Ne pouze k ozáření jména mého, však k slávě svojí, kterou obnovit chci, připněte úspěch k legií mých orlům! Klid chci dát říši, abych mohl vrátit vás lidem a vám lidi! Abych mohl tak zřídit svět, by v šíř i dál moh ležet váš slunný úsměv na prostorách jeho! VI.
Můj Oreibasie, čtu dnes ten lístek, jejž posledně jsem napsal. Ví tvá duše, co lásky ukryto je v duši mojí, 183 a také víš, jak touží vyraziti, by zaplavila celou říši moji – však také nenávidí Julian tvůj, a nenávist ta leží v duši jeho jak jeho láska. Dneska zabarvila myšlenky moje, v tomto okamžiku, kdy hovořit chci lístkem ku tvým očím, se v lístek dere... Ano, Galilejští!... Já poznal je, ty Lukáše a Pavly a Jany jejich... Vidím kameny ty, jež podloudnicky vzali z řeckých chrámů, by neforemný domek připravili pro toho z Nazareta... Já je poznal i práci jejich, když jsem přinucen byl v ten domek vcházet, říkat slova jejich, šat jejich nosit, klopit oči k zemi a pokrytecky zříkat svých se bohů – co v srdci mojím velké slunce plálo, a svět, jejž oni za mrtvý již mnili, v studené noci jeho východ čekal. Já poznal je, ty Lukáše a Pavly a Jany, Marky. A že jsem je poznal a znám i ty, kdož ještě po nich přišli, povrhat mohu, smím i musím jimi i tím, jejž oni ve svých ústech nesou. 184 Hellado nesmrtelná, jaký barbar se z Galileje po tvé šíji sápe? Co může říci, co bys byla sama neřekla jednou líp a případněji! Mrak vyšel z Galileje, zastřel černě oblohu modrou, ztemnil širý obzor, a nohy luzy v pološeru vešly do sladkých květů světa Homerova. Jak mohou smát se oni mythům tvojím, když na počátku kněh svých mají hada, jenž lidsky mluvě prostou ženu svádí? Když mají boha, zběsilého starce, jenž zlobí se a proklíná jak plavec a jemuž syna přiřkli, který nikdy se země starým otcem zdvižen nebyl? Když mají pannu, která porodila a pannou zůstala? Když mají boha, jejž vbili na kříž, položili ve hrob a třetího dne dali mu vstát z mrtvých? Jak mohou oni smát se mythům řeckým? VII.
Můj Oreibasie, dnes na pochodu s vojákem prostým rozmlouval jsem trochu, jenž z Athen rodem. Maně vzpomínal jsem 185 athenských dnů svých... v duši mé pak ožil den děsu jeden, jakých nebylo víc v tom mnohotvárném živobytí mojím. Vrah Konstantius do Athen mi dopsal, bych bez prodlení přišel k němu v Milan. Tu krvavý stín otcův, bratra Galla, a bratrovců všech šeptal duši mojí: – Toť Juliane, poslední tvá cesta! – Já slzy lil a zoufale pjal ruce k té bílé Akropoli Athenině, ne za svůj život, ale za smrt prosil, na půdě athenské já za smrt prosil, neb Hellenem jsem. Říkali mi sice, že k velkým věcem vyhlédl mě císař – však já bych nejraději byl odvrhl všecko, i rod i jméno... A ten Konstantius, vrah rodu svého, křesťany je chválen jak vyvolený páně, v němž se dobře zlíbilo bohu jejich! Nízcí, podlí jsou Galilejští!... Ostatně mám touhu, jež nebude už nikdy vyplněna 186 a nad níž, Oreibasie, se asi usměješ tiše moudrým úsměvem svým: Rád bych byl býval na světě žil tenkrát, když tesařův syn chodil po Judei, rád bych byl jednou pohleděl mu v oči, a slyšel slova jdoucí ze rtů jeho – Vím, čím je dnes... rád znal bych, čím byl tenkrát!... VIII.
Dnes jenom slovo, Oreibasie můj! Potyčky, bitvy ukončeny všechny vítězstvím naším. Alexandr kdysi jak jarní bouře hřměl tak říší perskou! Překročen Tigris. Vojsko Surenovo je zničeno a prchá na Ktesiphon. Čas obrátit... Snad u Arbel je vavřín, jímž Alexandr ovil kdysi skráň svou a jenž dá ochotně své větve Římu. Xenophon kdysi touto cestou stoupal k thalattě drahé... Nutno spálit lodi, jež mělčiny a dravý proud by zničil, a posádkou jich sesíliti vojsko... Helie, králi, jak je život krásný! Tak činůplný, rušný, bouřný život! 187 IX.
Je ticho v ležení... Plá lampa v stanu, kde ještě bdím. Má ruka mdlá je psaním, neb zhotovila celou řadu listů, jež vládce povinnost jí napsat dala. Teď, Oreibasie můj, vzchopila se, neb ještě lístek napsat touží tobě... Na Konstantia vzpomínal jsem dneska. Oh, Konstantius! Zřídka jenom v žití jsem viděl nehybné ty líce jeho a oči potměšile šilhající... A přec se mohu Dia dovolávat a bohů všech, že choval jsem se k němu, jak chtěl bych, by můj syn se choval ke mně. Co jemu nic tak špatným nezdálo se, ni okolnost, ni člověk, jen když mohlo mne zničiti – já mlčel jen a čekal. A je-li zázrakem co – pak je jistě, že živ jsem zůstal. Nemám tedy pravdu, když, Oreibasie můj, pevně věřím, že vůle nesmrtelných bohů živ jsem, již pro svou slávu mě zde zachovali a pro své oslavení vzhůru vedli? 188 X.
Můj Oreibasie, den dnešní pln byl nádhery slavné... Sedám k lístku tomu a v očích cítím sluneční plát světlo a v uších slyším vítězný hluk polnic. Helie králi, velebně pláls dneska v aetheru modrém! Díval jsem se k tobě, že nevěděl jsem, co se kolem děje! Tvůj pouhý odlesk je už dobrodiním – jak vznešenou být musí bytost tvoje! Oh, Galilejští! Jak je možno klanět se člověku, jenž s hanbou vbit byl na kříž, jak ubohé to, mrtvolu mít bohem, když Helios se do očí nám dívá! On živý, žhoucí, veliký a věčný, těšitel duší, oblažitel těla! Jak možno vidět, cítit, dýchat, vonět – a přece věřit na mrtvolu jakous!? Hle, biskupové vzájemně si klnou a jeden druhého zve synem ďábla a každý tvrdí, on že jedině zná tajemství pravé víry galilejské, a slibujíce ovečkám svým nebe 189 jdou sami chytře za požitky těla; kněz v chrámu mince sbírá dávaje slib, že pánbůh jednou s úroky je splatí, a dobrá duše vrabce pustí z pěsti pro holuba kdes na hřebeni střechy; a lid se bouře v městech proti bohům v znamení kříže hlásá spásu svoji a žije vraždou, zlodějstvím a lupem, podvody, šalbou, cizoložstvím, klamem – jak možno vše to? Stačí pouze věřit? Vyznávat ústy a mít duši dravců? Má Galilejský dost na slovech víry? Praporcích, křížích, ornátech a zpěvu? Jak skromný bůh to... Krev má však se bouří, že takého cos na Olymp mi sahá! XI.
Dnes pokračuji ve včerejší řeči. Hellady bozi poetů jsou dílem, veselá družina těch skvělých představ je blízká lidem a přec vyšší nad ně... Vznešení bratří drobných smrtelníků... A Hellen ví, že nejsou všemohoucí, že neúprosný Osud vládne jimi, 190 však uctívá je hostinou a plesem, neb oni radostí jsou duše jeho, je krása zrodila, a žijí krásou a krása ta je nesmrtelnost jejich. Je milujeme, i když nevěříme... XII.
Můj Oreibasie, jsi stále se mnou, ač často řada dnů je, v kterých slůvka neřeknu tobě... Jsi tu po mém boku a pozoruješ práci dnů i nocí, starostí příliv, zaměstnání ducha, a vidíš, kterak v životě tom pestrém a v různých námahách se šťasten cítím. Jsem ve stanu teď. Rozkazy jsem vydal pro zítřek vojsku. Hodlám psáti listy na senat římský, potom do Gallie a legii, jež leží v Pannonii. A v malé pause, jež mi nyní zbývá, poznámkou malou obracím se k tobě: Hleď dobročinnost oněch Galilejských! Jak otrokář, když přilákat chce děti, 191 jim koláč ukáže a vede k lodi, v ni usadí je, odrazí pak s nimi a v otroctví je kdesi v dálce prodá – tak Galilejští bezbožní a chladní lákají dobrodiním lidi k sobě, by davše malý prospěch tělu jejich, tu duši mohli navždy zotročiti. A lidská hloupost ráda v šanc dá duši a zradí staré bohy otců svojich, a bozi zrazení jen hrdě mlčí, neb zotročení duše už je trestem. XIII.
Jak vede se ti, Oreibasie můj, v dalekém městě? Vracíš lidem zdraví, sám zdráv a čil jak ptáče v podnebesí? Včerejší noci stál jsem po svém zvyku před stanem patře v zářnou harmonii nebeských těles. Náhle světlá koule se nesla rychlým letem tmavou klenbou a zmizela. A hvězdy plály dále, a bylo ticho... Chvílí tou mou duší předtucha prošla o mém vlastním žití: k té kouli přirovnal jsem krátkost jeho 192 a k záři její činy své... tak slavně se mihlo všecko, zniklo bez památky, a bílé hvězdy plály jako před tím... Je možno to? Zda odvolá mě Fatum a ruce pustí dílo nehotové? Je možno. Ale věřím, že čas přijde a jiná ruka dodělá mou práci a já tu ruku potom zlíbám vděčně jsa jedním z paprsků těch teplých, zlatých Helia krále... Ráno vypravoval jsem vůdcům svým o nočním onom zjevu, a dobří muži potom v potaz vzali etruské věštce, – bez nichž neudělá už ovšem kroku pověrčivý Říman a jichž se proto v táboře mém hemží – hadači věstili cos, načež vůdci mě prosili, bych pro znamení mnohá k pochodu nedal dnešního dne rozkaz – etruské věštce z ležení jsem vyhnal a k pochodu jsem zatroubiti kázal. XIV.
Hle, včera jsem ti vypsal o té kouli, dnes, Oreibasie můj, vidění své ti vylíčit chci z právě prošlé noci. 193 Na lůžku v stanu když jsem odpočíval, při matném světle lampy zjev jsem spatřil, jak v Gallii se objevil mi kdysi. Vysoký Kdosi s hlavou zahalenou a zahalený hojnosti roh v ruce stál nad mým lůžkem v dlouhé řasné toze. Zhalená hlava jeho pokynula pohybem vážným na mne, potom přešel prostorou stanu, pronik plátnem jeho a zmizel... Vstal jsem, myslil na zjev dlouho, až v stan můj vpadl otevřeným vchodem zářivý pozdrav zarudlého slunce, a pozdrav ten mi na lístku zde leží, kde mluvím s tebou, příteli mé duše... Helie jasný, dals mi život dobrý, poznání dokonalé, mysl zbožnou, i lehký odchod z žití dej v svém čase. Já rád byl živ, mně rozkoší dny byly, neb naplňoval jsem je činů řadou a není nutno z nich se zardívati. Však přijde-li už hodina má záhy, pak vezmi paprsk, jenž byl ve mně duší, a dej mu navrátit se k zdroji svému! 194 XV.
NA POSLEDNÍM LÍSTKU.
Já, Sallustius, praefekt praetorio, jsem našel v stanu imperatorově těch lístků řadu, které psával císař ve chvílích odpočinku pro přítele, a na poslední dopisuji toto: Barbaři často napadli nás v předu a hned zas v boku a hned zadní voje. I trávu sprahlou ničili nám ohněm, by koňům našim píci pokazili. Však nezlomen duch legií byl našich jda s důvěrou za jeho ruky kynem. U Tumary to bylo. Jezdci perští napadli voj náš. Císař, vždycky v čelečele, kde jednalo se o útok či odraz, i tady vyrazil. Houf jezdců prchl. Za chvíli na to kvapná zpráva přišla, že barbaři se v týlu objevili. Hned imperator jako blesk tam spěchal, jen purpur jeho zavlál před očima jak výšleh ohně. Pancíř neoblekl, neb den byl žhavý. Pustil jsem se za ním. Peršani prchli – ale bludná střela 195 se vbodlas náhle imperatoru v bok, a Julian se zapotácel... v čas jsem jej zachyt paží, s koně snes a nést dal do stanu jeho... Po koni pak volal a v boj chtěl znovu vyjet... Slzy nám tekly z očí. Z boku řinula mu krev valným proudem, jenž se nedal stavit. Tu viděl konec... Rozdělil nám leccos v památku svoji... S filosofy mluvil o příštím žití duše... Usmíval se... Jen jednu chvíli smuten byl, když řek jsem na jeho otázku: – Což Anatolus? – že dobře mu již... Dech se stával těžší, pak sklenku vody vypil, vzdych a skonal... Byl stejně synem Hellady jak Říma. Ten sílu duše, ona vzlet jí dala. A duše jeho jistě byla duší Hellady, Říma... sotva vyšla z těla, bylo nám, Řím že musí přestat dýchat, a Hellas že tu právě dokonala... Vznešený v životě a velký v smrti. Žil krátce – ale slavná paměť jeho přetrvá věky. Nám pak, kdož s ním žili, 196 útěchou bude pro zbytek dnů našich, že znali jsme jej, že jsme dýchat směli vzduch, jejž on dýchal, že jsme patřit směli v zrak jeho zářící a jako oknem k dnu jeho veliké a čisté duše. Přátelství jeho bude chloubou naší, a – líčí-li mi správně toho Krista, kdož ve vojště jej našem vyznávají – pak i ten Galilejský hrd být může, že takový duch byl mu nepřítelem. Popelu jeho budiž lehka země! 197