CARNUNTUM

CARNUNTUM
Ještě dnes tu přístav, v němž se Dunaje proudy ztišují a pod sluncem palčivým líně si hoví, ještě dnes tu amfiteatr, kde svátečních za dnů vojáci přihlíželi ku hře potulných herců. Ještě dnes tu lázní stopy, z ležení hradeb obrovská zbylá brána k nebi truchlivě trčí. V museum sneseny tu památky vyrvané zemi: zbraně, skvosty, penízky, věci kostěné, hřeby, pitvorné sošky bohů, busty imperatorů, jak je zábavou v prázdni tvořili vojáci tehdy, cihly též, na něž legie číslo vrývala svoje. Patnáctku v některých čet jsem, legie patnácté známku. Patnáctá legie... Sem ji od černých kouřících trosek Jerusalema, na Dunaj poslal vítězný Titus... Náhrobek z pískovce našel jsem tu s nápisem stručnýmstručným, posmrtný dar soudruha, známka přátelství za hrob: – Josephus leží tuto, Žid byl, vzdálen své vlasti, mlád zemřel v zemi cizí. – Nic víc. Života dohra... S legií patnáctou jistě sem od černých kouřících trosek mladý ten Hebrej přišel... byl snad zajatcem tichým?... Spálený chrám a město rozvrácené nes v duši, a než nad svým národem, víc nad svým bohem si zoufal a zde v táboře zemřel. Pod nebem chladným a cizím přišla smrt dobrotivá. Soudruh pak vstavil mu kámen se jmenem a osudem, jak jej tady čtu pohnut. – Kolika věků třeba, aby smrt srovnala všecko? Vítěze, přemožené, Řím i Judeu dávnou? 92 Patnáctou legii i jatce jejího, Žida? Ticho tu. Po starých kamenech lesknou se hedvábné mechy, květiny hýří v trávě, za svou jdou mravenci prací, skřivan se pouští s výšky jak hozený kámen. – Že byl kdys Jerusalem? Že byla nějaká Roma?... 93