DIOCLETIAN

DIOCLETIAN
Nuž, Aurelie, viděl jsi můj palác i sad můj; viděls vysokou zeď kolem, již ptáci jen a šumícího moře hlas přeletá – tak zavřel přístup světu k svým posledním dnům Diocletian tvůj. A ty mi neseš v amfoře své duše, – ne, vojáku, neklesej na kolena, zde nestojí tvůj dávný imperator, jen člověk, jak ty – poselství mi neseš z onoho světa: Konstantinus vdává za Licinia sestru svou, a zvou mě k té svatbě v Milan... (Pro mé seschlé hrdlo tam pevnou kličku mají připravenu.) – Vojáku, chvíš se? V kolika pak bitvách jsi ty mě viděl! Ukaž věrné oči! Což myslíš, že se teskněj loučit budu s těmihle legiemi zelných hlávek, než loučil jsem se, osudy syt kdysi, se svojím vojskem, purpurem a vínkem, s říšemi, městy, nádherou a slávou? Stáls při tom v Nikomedii a viděl ty slzy Diocletiana, když jsem naposled legie své oslovoval – při Jovu, vždyť já z vězení jsem prchal a valete svým spoluvězňům dával, a když jsem viděl vůz svůj připravený, jenž dovézt měl mě v Dalmatii moji, tu chvějná duše má se omývala z lidského hnusu – to vy zvete pláčem. Z lidského hnusu, pravím, Aurelie, to rub byl všeho, tak já cítil život. 130 A nechrání-li zdi Spalata mého mě nyní před ním – nezbývá, než zemřít. Tvůj Konstantin a ten tvůj Licinius... Svět nezměnil se, věř mi, Aurelie. Ten Licinius stával jako otrok u dveří mojich, střemeny mi držel, když vyjížděl jsem – jaké má on oči? Já neviděl jich, měl vždy hlavu k zemi. A Konstantin byl tribunem v mém vojště – jak učil se mým gestům panování! Když Galerius, caesar můj a zeť můj, Peršany poražen byv na Eufratu, před tvář mou přišel a já přede dvorem a vojskem vším jej pěšky běžet nechal v purpuru podle vozu míli celou, jej, obra, jenž se pyšnil božským otcem – máť Romula prý přišla v těhotenství nějakým bohem v podobenství hada – on běžel, vlasy rval si, úpěl, prosil, bych dovolil mu novým bojem smýti porážky hanbu – – já zřel Konstantina, jak třásl se a zrakem vypouleným mě zbožňoval – a on ví, že já viděl. Když Alexandrie jsem dobyl strašným bojem a kázal vzpouru mečem pobíjeti, až vystoupí krev koni po kolena, zas viděl jsem, jak žasl – a on ví to – a když jsem dal pak poklesnouti koni o prvý trup, by nohy krví zbarvil, a vraždy zastavil jsem, žasl znovu tvůj Konstantinus, imperator nyní, a ví, že usmál jsem se jeho mládí... 131 A Licinius dnes můj purpur nosí, a Konstantin mým gestem vládne světu... Snad stydno jim, že paměť moje žije, a mní, že ret můj posměšně se stáhne, když obrazy z ní dávné vystupují? Či bojí se, že moh by starý člověk purpurem přikrýt vetché tělo znovu a říci jim: pryč, ruce nepoctivé, od díla mého, Augustus se vrací?... Tak malicherný svět jest, Aurelie, a hnusný, dotěrný; vnik v hradby moje, nuž, půjdeme mu s cesty, Aurelie. Hleď, čet jsem ondy – poslali mi z Říma knih kupy, rád se hroužím v jejich smysl, neb poet bystrý označiti umí ty pocity, jež nosíme v své hrudi a kterým tvaru dáti nedovedem – Lukian, Hellen, psal to, vtipná hlava a jazyk, jenž i do Olympských bodá: jak podsvětím jde Hermes s jakýms Řekem a ukazuje žlutavé mu kostry, to Narcis byl, to Nireus a jiní; však Řeku chce se na Helenu patřit, i zvedne Hermes bílou jednu lebku: Zde Helena! – A pro tohle, Řek trne, to pyšné loďstvo o tisíci lodí a zahynutí lidí bezpočetných, měst zničení a boj i mezi bohy? – Pro tuhle kost zde... Cítíš, Aurelie? Viz za sto roků: lebka Konstantina a Diocletianova a třetí 132 leb žebráka, jenž od města vlek k městu své choré údy, leží vedle sebe – co bylo v nich? A které cena vyší? A býval čas, kdy Diocletian ten, jsa nezmoženým, velkým vládcem světa, žebráku záviděl, že jak pták volně a beze hnusu poletuje světem. A býval čas, že Konstantinu ve snách leb jevila se Diocletiana, prostého salonského zahradníka, leb třesoucí se stářím, děsila ho... Svět malicherný jest, můj Aurelie, a hloupý... Znáš ty žití mého dráhu? Senator římský, starý Anulinus, propustil otroky. A dva z nich byli Dalmati rodem, otec můj a matka. Já viděl Řím a jeho imperium, zvěst o bojích a dálných provinciích, poplatných kmenech jímala mou duši. Já vojákem rost. Císaře jsem viděl, mohutné, slavné, stoupati a klesat, a každým pádem tím se třásla říše. Už byla hračkou Peršanů a Gallů, Aegyptů, Daků, legií a kohort. A tenkrát bozi vsadili mi v duši hlas tajemný, jenž stále rozkazoval: Výš stoupej!... Syn dalmatských propuštěnců byl císařem. A ty víš, Aurelie, jak zachytil jsem říši klesající a podepřel ji silou žití svého a nový základ dal jsem, nové hlavy té stavbě hrdé, bohy založené. 133 Však tenkrát cítil jsem už, Aurelie, co dnes vím: Konec všeho – žlutá lebka. Já cítil to, a lidé necítili. Já viděl hlavy sehnuté až k zemi, já viděl všude jenom jednu vůli, tož svoji; moje noha nešla zemí, však stoupala po šíjích nahrbených; já duše lámati moh jako třtiny a osudy všech držel v ruce svojí. Ošklivost nad vším vešla v duši moji, hnus prolnul krví mojí v arteriích. Ach, Aurelie, když jsem v noční chvíli stoup na paláce svého bílou střechu a viděl hvězdy, které stejně svítí nad vzdálenou mou tichou Diokleí, já oči přivřel, bych zřel její skály a mněl, že slyším hukot svého moře... A náhle stanul přízrak před mým duchem: bůh křesťanů... Ty víš, jak děti domu já trpěl kolem jeho vyznavače a poct jim dopřál, důstojenství vojska, ač Galerius varoval mě vždycky, víc citem hnán, než úvahami ducha. A divný bůh ten rostl v srdcích lidských, a já se často tázal kněží jeho, co přeje si, i říkali mi kněží, že říše jeho není s toho světa, že vladařem chce býti duší pouze – k nevíře bajky, bajky, Aurelie. 134 A tajemný hlas v nitru rozkazoval: Zab toho boha, zab jej! – Kterak zabít? Jak potřít jej, když sídlí v srdcích lidských? A Galerius prosil: Meče z pochvy! bij křesťany! Jich bůh je zhoubou říše. Jak červ se provrtává tělem sloupů římského imperia: Sije rozbroj v legiích tvojich, řádech, institucích. Stoupenci jeho rvou se mezi sebou a sekty tvoří; proklínají sebe ti kněží jejich, zatracují sebe; tvých bohů nectí, ale též ne svého. Hle, pobouřili se mi v Melitene a v Syrii. – Tak Galerius bouřil a začal mečem honit boha z duší. Já díval se. Tu jednou otrok přines list zachycený, Theonas kde biskup psal komorníku mému, křesťanovi, že nutno plnit dvůr můj věřícími, kol osoby mé křesťanů spnout řetěz, v hodnosti dosazovat pokřestěné – pak odstraniti Diocletiana. Tak chtěl bůh jejich? Zapálili palác nad spící hlavou mou v Antiochii – a tu jsem teprv poslech Galeria a válku začal s neviděným bohem. A on mi dával po stech, po tisících v šanc těla věrných svojich vyznavačů, já pod meč klad je, na kříže je vbíjel 135 a ohněm ničil – bůh se nezastal jich a nezjevil se. Jen jak matný přízrak plul přede mnou a nebyl k zapuzení. To jediný byl nepřítel můj tenkrát, jímž nedoved jsem, nemoh pohrdati, ba, chvěl se před ním Diocletianus. A z dálných končin, ze všech koutů skrytých on posílal mi svoje vyznavače, já zabil je, on v jiné duše vstoupal, bůh ukrutný a nedostižitelný... A v posled ošklivost mě jala z něho tak jako z lidí. Šel jsem do Salony... Dnes, Aurelie, vím, on čeho žádal. Tys vylíčil mi bitvu s Maxentiem u Saxa rubra, mostu milvijského. Kříž, řekl jsi, se zjevil Konstantinu na pláni nebes, kolem něho nápis: V znamení tomto zvítězíš – tak aspoň vám císař přisah. Snad to pravda. Potom znak Ježíšův tkvěl na korouhvích kohort a v jeho jmeně začalo se vraždit jak v jmeně Marta za dob mojich kdysi. A bůh ten sedě v srdcích svojich věrných v boj ukrutný krev jejich rozpaloval – jak, třicet tisíc spočetli jste mrtvol? – nu, vidíš: chtěl se také napít krve, po níž tak dlouho musil marně žíznit a které záviděl dřív bohům našim... Pak v plné slávě sed si na trůn jejich se svými knězi, biskupy a jáhny a spokojen jest. Konstantinus také. 136 A – známka času – víš, že Galerius křesťanské kněze prosil, umíraje, by modlili se za něj k bohu tomu? Tož vidíš, že už mohu lebku svoji v klín země vložit, odpůrce můj zmožen, a zmožena jej vidím, Aurelie, tím Konstantinem! Kterak maličký je bůh křesťanů, a kterak malicherný byl Diocletian, že tak s ním válčil! Je hnusno z všeho, Aurelie, z všeho i z sebe sama... Vale, Aurelie! Tys jediný, jemuž se otevřela má duše nyní, poprvé v mém žití. Neříkej o tom – ostatně by nikdo ti ani možnost toho neuvěřil. Teď v říši mrtvých zajdu, Aurelie, se svými bohy, které ctil jsem v žití – nebudou nyní ležet kosti moje tam podle koster Marta, Jupitera? Ty vrať se v Milan, vyřiď díky moje oběma vládcům za pozvání k svatbě, a rci, že nesnese už staré tělo námahy cesty. Vale, Aurelie! Až dívati se budeš z lodi svojí na Salonu mou v slunci rozloženou, pak můžeš tiše říci mému moři: Diocletian byl... 137