POUSTEVNÍCI

POUSTEVNÍCI
Pozdní večer leží nad Betlemem. V horách sova křičí, štěká šakal. Ve tmě jeskyně zní tiché vzdechy, klidné vzdechy odevzdání, touhy s šumem slov v modlení vydechnutých. Náhle ženský pláč se v tichu rozleh, srdcelomný pláč a vzlyk a štkaní. – Sestro Paulo? – tázal se hlas mužský. Pláč zněl dále. – Tys to, sestro Paulo? – Na to pláč jen hlasitěji vybuch. – Sestro Paulo! – hlas už přísněji zněl. – Otče, moje Blasilla je mrtva! – Sestro Paulo!– hlas ji tonem káral. – Mrtva je, oh, otče Jeronyme! Kvítek svad mi, jejž jsem opustila. Poutnice, jež dnes tu z Říma byly, pověděly o mé hrozné ztrátě – a pláč znovu vybuch usedavě. – Sestro Paulo, tahle bolest bude bolet Pána Ježíše! – hlas hrozil. – Opustila kvítek svůj jsem... svad mi... 167 Nechala jsem Blasillu svou v Římě... a šla za tvým hlasem... otče milý... kvítek vadnout začal... asi touhou po své matce... – – Dosti, sestro PauloPaulo. Ne mně, Kristu Pánu předhazuješ. Ne mně, Krista Pána bodáš slovy. Pohleď, Melanie ve dni jednom muže ztratila i děti obě, a víš, kterak zajásala blahem: Nyní tím víc lze se odat Kristu! Zeptej se jí, až jen domodlí se. A ty pláčeš pro jedno své dítě?! Které Ježíš přesadil v svůj záhon?! Tolik visíš ještě na tom žití?! Tolik málo věříš v slova jeho?! Život, svět – toť přítěže jen duše; blah, kdo zbaven jich. Ó sestro Paulo, tyhle slzy tvé jako kámen budou ležet na perutích duše tvojí, až se bude bráti k Němu vzhůru! Sestro Paulo, jako plamen vrátí se v tvé oči tyhle slzy jednou a je spálí, abys neviděla svaté slávy obličeje Jeho – – – Zadrž, otče, zadrž, Jeronyme! Nepláči již, pomodli se se mnou! Pak jen plakat budu, abych smyla stopy slzí těchto... Otče milý, vše je marnost – Ježíš pak je všecko. Pomodli se se mnou, vrať mi poklid, vrať mi smutek, že žít ještě musím... 168