VÁLKA.

VÁLKA.
Jak strašidlo je. Na lafetě jede, má žhavé oči, líce seschlé, bledé, krev čerstvou na rtech, bluza roztrhaná je krůpějemi krve pokapána, nůž v jedné, pochodeň má v druhé ruce, potřásá jimi zuřivě a prudce, nad hlavou prapor krvavý jí duje, zem duní, nebe v dým se zahaluje, v dým probíjený bleskovitým nachem. Vzduch páchne krví, spáleništěm, prachem. A muži jdou – a nad nimi bdí strážce – jak stádo zvířat kráčí ku porážce, dle taktů hudby mlčící zem dupou a v očích mají resignaci tupou. Pak v průvodu jdou Smrt, Děs, Bída, Hoře, žen, dětí zástup, oděných jen spoře, ty k nebesům pnou zarudlé své zraky a boha hledají kdes nad oblaky. Leč za nimi jde zástup rozjařený; to bursiáni, povětrné ženy, 10 dodavatelé, čeho k vojně třeba, zelenin, konserv, masa, mouky, chleba, bomb, patron, pušek, děl a kulometů, bot, plátna, léků, letadel i vznětů nadšení, k zeměpánu oddanosti, apelů na součinnost společnosti, hrdinských veršů, hrozných nepříteli, raportů o tom, jaký duch to skvělý ovládá armádu i zemi vzadu, ti řvou a přehlušují kanonádu – pak ženy mdlé jdou společnosti vyšší, jichž nervy vzruší krev, hlad sexu stiší styk s obnaženým mladým tělem v sálu – ty ošetřovat běží do špitálů – pak syni protekční a lovci řádů jdou v kanceláře vésti pevnou vládu, jdou odhodláni stíhat neústupně, kdo vyhnout chce se vřavě bitvy zpupně – a vše to hlučí, výská, řve a nyje, do vlasteneckých hrudí sobě bije a přehlušuje praskot kulometů, děl hřmění, rámus avionů v letu, hrčení pušek, hudbu pobádavou a stoupá s dýmem k nebi nade hlavou, až ozvěnou to opakuje dálka: Jí sláva, sláva! Ať nám žije válka! 11 Ať žije! – Ne těch parasitů sice – karabáč na ně! Dějin pomocnice, Osudu dělník, chmurný, proklínaný. Jsou záhady a otázky jsou dány, jež nerozřeší žádná humanita, a odstraní jen ocel války hbitá – i Dějiny své operace mají. Úd zanícený odříznouti dají, když organismu jistou zhoubou škodí. A jako všecko se jen v krvi rodí, tak Čas když sešlý tiše dokonává, tu doba nová v nachu krve vstává. A věci jsou, jež jenom válkou padnou, což nelze sentimentalitou žádnou zde nikdy zvrátit. Sudbou vyvolána své dílo vykoná a proklínána odejde tiše. Ale zas se vrátí, až bude nutno něco roztínati a nastane čas krvavé jí práce. Ne, válka nedá oddisputovat se, Osudu dělník. Dokud lidstvo zde je, chirurgem bude jeho epopeje. 12