MORÁLKA.

MORÁLKA.
Dvě dobročinné paní setkaly se (stopadesát let, pravých zubů sedm, dva hbité jazyky a jednu míru pro všeliké ty zkaženosti světa a jeho tvorstva mají dohromady) s košíky kuchyňskými v ohbí rukou – neb čile pomáhají v domácnostech, nechtíce zdarma chléb jíst dětí svojích – stanuly v rozhovoru na chodníku. Ta jedna – blesky nevybité v očích a v hlase třesoucí se rozhorlení – tak děla řkouc: – Teď u drogisty zase já viděla ji! Tu X! Pozdravila a tuze slušně – já však změřila ji a dala znát jí, co si o ní myslím! – A druhá vážně potakala hlavou: – Já viděla je oba na ulici v poledne pravé, šli tak beze studu, sta lidí vidělo to! – 171 – A co chcete? My byli s dětmi tuhle ve Stromovce a v restauraci na kávu si zašli, a oni tam! A před tisíci lidmi u stolku seděli a bavili se! Nic do toho mi – ale přiznám se vám: já místo nich jsem zahořela studem! Jo, mravy dneška! Za našich dob, paní – – Ba, za našich dob! – – Jednomu se divím, proč nenajmou si někde pokojíček pro schůzky svoje! Načpak takhle dávat jen pohoršení počestným všem lidem! – I má řeč to je. Ano, pokojíček. Za našich časů – – – Dobročinné paní tak rozsoudily s přísným rozhorlením a s lehčím svědomím (neb vykonalo svou lidskou povinnost) se braly vážně k svým domovům, kde morálka a slušnost svá žezla drží v tklivé harmonii. 172