VÍDEŇ

VÍDEŇ I.
Jdem po Ringstrasse. Moje společnice, žulový člověk český, notuje si: Du brauchst mich nicht zu grüssen – efemerku, jež sladkým smutkem dýchá, vlní duše pod měkým nebem, v bezstarostném vzduchu a líné nečinosti. Neodoláš i vzdáváš se jí. Zítra sesazena i zatlačena bude novou písní – a to jsou vlády jediné, jimž Vídeň se svorně podá, bez reptu je uzná a nezatruchlí, když je zase ztrácí, jak všechny jiné, které v jiných formách tím městem šly. Du brauchst mich nicht zu grüssen – má společnice pěje. Chápu, že pět musí. II.
Jak šel bych polem, odkud vyletají koroptví roje – tak z těch ulic, domů, a z prožitých zde roků vznášejí se vzpomínek houfy, bijí v moji duši a já si opakuji verše svoje: Vždyť jsem tu prožil tolik těžkých roků, let tolik zápasů, let tolik nouze. III.
A jak je dlouho tomu? Byla válka, já viděl deně táhnout zpité davy s prapory, řevem vlasteneckých písní 131 po této třídě. Nahodilý řečník zde onde vystoup, chrlil svatý zápal do žhavých duší, sliboval jich jmenem dát za císaře statky své i život – a množství řvalo. – Jak tu nyní klidno, pryč císař je i zápal, pryč je řečník, pryč vše, co bylo tenkrát. Drobné kapky do listí stromů nad hlavou nám bijí a společnice moje notuje si: Du brauchst mich nicht zu grüssen... IV.
Vlhnou stěny paláců pyšných – ach, ty smutná pýcho! Jsou oprýskány, špinavá jich okna se tupě dívají do kalných ulic, jak oči slepců blánou potažené. A po ulicích pádí hlučně auta ubohá, sešlá, stroje z anno kdysi, a lidé chodí: všecko ustaráno, vše jakby mělo v hlavě těžký problem: co dnes, co zítra? Žebráků tu plno a mrzáků – ti prodávají květy, pitvorné hračky, zápalky. A jiní vzít program nutí do jakéhos baru. A dívky, ženy zpytujícím hledem každého muže rychle oceňují – Du brauchst mich nicht zu grüssen – tiše šumí z rtů mojí společnice. V.
Jdeme, jdeme a máme jeden dojem: na návštěvě 132 jsme u mondení dámy. Její salon už mluví jen o krásné minulosti, plyš vyrudlý a záclony jsou sešlé, skříň, kde se šperky skvěly, dnes je prázdná, koberec špinav, vyšlapán a sešlý a paní domu, pověstná svou krásou a přístupností, hledí tupě na nás, zrak nestydí se víc už za tu bídu, líčidla není na odkvetlých lících, šat teskně mluví o pěknějších časech a všecko hlásá tupou resignaci a beznaděj. – Du brauchst mich nicht zu grüssen ševelí – zbytek pýchy – s retů svadlých, jak echo písně mojí společnice. VI.
Jsme v kavárně. Dešť vzrost a sem nás zahnal. Stoh žurnálů před námi rázem leží, my listujeme. Duše toho města k nám hovoří z nich. Zatajené hněvy, bezmocné pěstě, zakalená závist – oh, znám ty hlasy! Dřív k nám mluvívaly jen povzneseným despektem. K nám, sluhům, bezmocným rabům, bědným domovníkům a odstrčeným pastorkům. Dnes takto. Od vedlejšího stolu zaletají k nám trosky hovoru: Ja, Gaunerbande... die Czechen... Parvenüs... Ah, man wird sehen. Má každý Hackenkreuz na statné hrudi – naděje vlasti, studenti to řízní. Má společnice notuje dál maně: Du brauchst mich nicht zu grüssen... 133 VII.
Dva dobrodružní čížci každým rokem kukačku mladou měli ve svém hnízdě. A živili ji, starali se o ní od prvních svitů rána k pozdní noci, neb její hlad byl bezměrný, křik valný. A čížci sháněli a přinášeli, a nenasyta polykal a křičel. I drobné plémě vlastní zanedbali, a němě dívali se, když ten hltoun je tiskl, klofal, vyhazoval z hnízda. Až přišla chvíle zmoudření, a čížci se odebrali náhle v jiné kraje, kde nové hnízdo sobě vystavěli a po svém žíti začli. V starém hnízdě kukačka opuštěná křičí dále a zlobí se a otvírajíc zobák, těm čížkům klne... Probíráme listy a společnice moje tiše pěje: Du brauchst mich nicht zu grüssen... 134