DOBROČINÝ PLES

DOBROČINÝ PLES
Sál hoří světly – šumí vznešeně – jeť vrchních deset tisíc pohromadě – protektor přibyl – vítán nadšeně – a již se řadí páry k promenadě. Frak leskne se jak peří havrana, bezvadné prádlo bělostí svou svítí, i každá pleš je jako vypraná, že zrcadlem by věru mohla býti. Pod pudrem svítí ženské maso mdle, frizury bezvadně se vzhůru týčí, šperk blýská v uších, plane na hrdle, a zrak má naivitu holubičí. Už prvotřídní hudba vábně zní, po lesklých parketách se páry šinou – toť pohodlné tance moderní, kde těla intimně a měkce splynou. A tančí se. Led rychle roztává, líc rdí se, vlas se zmítá nepořádně, v hluk roste diskretní dřív zábava a oči žen v ní koketují vnadně. Už čich si hledá opojivý rmut, jímž prosytil se parfum jemně chvící: žen zápach z podpaždí i odjinud, pot mužů, výdech vášně hladovící. 148 – – – – Jde k ránu. Ale než se rozední, hrnou se muži k šatnám v hbitém klusu, neb zůstat v sále jako poslední bylo by znakem plebejského vkusu. Muž svléká se a zívá: Ku třetí už zase táhne... Karneval je... inu, je časem nutno přinést oběti... dnes vyneslo to pár set pro chudinu. – A žena obleká svou nahotu v šat noční: Viděls ženu pana rady?! Háv ke krku až! Smíchu bylo tu z té starosvětské cudné maškarády! 149