SLOUP SPOLEČNOSTI

Josef Svatopluk Machar

SLOUP SPOLEČNOSTI
Má gesto, kterým slušně nahražuje kulturu srdce. Úsměv blahovolný tkví na lících mu, úsměv lhoucí zájem pro všecky otázky, jež chodí světem – umění, vědy, zájmy obce, státu, problémy doby, bolest jednotlivců. Dá rady prosícím – jich kořen není v úvaze pevné, náhodný to nápad a touha zbýt se trapné situace. I podporu dá, neb zná cenu peněz z těch časů, kdy jich nazbyt nemívával a nyní ví, že penězi se získá i gloriola dobroty i pověst šlechtice duše, nad to že jsou poutem, jímž řadu lidských já si k službám připne. Jen těch rád nemá, kterým tak či onak ublížil jednou – výčitkou jsou jemu a výčitek on sobě nepřipouští. Zná vše a nic. Má duši vypálenou, studené srdce žije egoismem, jím vášeň neotřese, ani bolest nezvíří chladnou, počtářskou tu duši. Styk s žurnalisty čile udržuje, má pro ně vždy stisk ruky kordiální, neb žurnalisté – Homery jsou slávy dnů našich. V hlubokosti duše jeho dlí zhrda lidmi. Boha neuznává, však toleruje. Dcerám připravuje rozumné sňatky, synům dává volnost, by vybouřili oheň svého mládí, neb ví, že v posled vynesou si z všeho led v srdci, duši studenou, jak kdysi 152 sám vynesl je. Zemře hlučně želen frázemi celé slušné veřejnosti, rodina pomník dá mu, dílo drahé se zlatým nápisem. Že pak jednou časy poruší písmo, vyleptají v lidech zjev jeho, pověst, upomínky všechny – toť světa běh: tak on znal zapomínat v dnech života, tak budou zapomněni i všichni ti, kdož jeho zapomněli. 153

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Macharovy spisy, svazek 22):