A SMYSL ŽIVOTA?
A smysl života?
Má řeka smysl jiný,
než vésti vory, poháněti mlýny,
z měst odplavovat špínu, ulic smetí,
továren odtok, houpat loďky dětí,
být snílkům podíváním, pro malíře
být modelem a zdrojem pro básníře
metafor vděčných? –
Ne, ta řeka plyne
a věcí podružnou je všecko jiné,
co náhodně se k proudům jejím víže –
Hle, vítr vane – v obilí se hříže
po klasech válí se, pak mračna honí,
v komínech hvízdá, hlavy stromů kloní –
ne proto, aby dusnou atmosferu
očistil lidem, aby k podvečeru
jim chladil čela, otáčel dle zvyku
klátivá kola starých větrníků
a houpal vrány v únorovém jasu –
on vane, aby vál. Co během časů
mu za úkoly dávají a dají,
je lhostejno.
Hle, ohně plápolají
a vaří jídla, zahánějí zimu,
v továrnách slouží umu člověčímu
a proměňují všechny hmotné tvary,
ty pevné v tekutost a tuto v páry,
i po železných pásech vlaky ženou
i duší stávají se nezmoženou
bizarním stvůrám z oceli a plátů;
z děl blýskají a mění mapy států,
207
před nimi vše je malé trpasličí,
jsou životem, jenž všechno žití ničí –
leč lhostejno je, jaký smysl dali
jim lidé. Plají, aby plápolaly.
A smysl žití?
Peklo ani nebe,
pozemské pocty, jimiž věnčí tebe,
ortele hlupců, efemerní sláva,
pochvala novin, čest, již lid ti vzdává,
sklad cností, jež se do čítanek hodí,
i vlastenectví, úroky jež plodí,
i na pokroku lživém spolupráce
i starost o budoucí generace
i všecky mety, které vytyčují
nápady mudrců a jež zde slují,
i ethika, i zbožnost, mravnost chlubná,
jež mění se zde jako počas dubna –
vše maska jen, jež tomu živobytí
se dává zde... A přec to celé žití
má jednu náplň, jeden smysl, metu:
žít, prostě žít. A vůči lidem, světu
jen jeden zákon: věren sobě být
a před svědomím nemusil se rdít.
208