Štědrý večer.
Shrbené tělo oděné v cáry,
vráskami zrytá předčasně tvář –
o berli, s žebráckou mošnou, starý
branou do města šel proletář.
Dnes Štědrý den je! A stařec hladem
puzen jde vyprosit chleba kus
na lidech těch, jimž ve věku mladém
prací svou opatřoval luxus.
Ba, býval též šťastným trochu,
dokud žár mládí v něm nevyhas.
Měl ženu a s ní dvé hezkých hochů –
ach, hořko vzpomínat na ten čas.
K lásce však nemá čas chudá žena,
ten musí v továrnu donésti –
i byla brzy v hrob uložena:
Kdo může prý za neštěstí?
A synové? Jeden padl v boji,
a druhý z něj přišel bez nohy;
a teď se svým otcem, až se zhojí
může jít žebrat, ubohý...
Dnes Štědrý den je! A dělník starý,
že vždy se dřel, musí prosit jít,
že údy víc neutáhnou káry,
že nelze z něho již profit mít.
V ty upomínky pohřížen kráčí
matným krokem tam po ulici,
18
a oko jeho, zamžené k pláči,
neshlédlo na blízku strážnici.
„Kam jdete, starej?“ zahřměl mu vstříc hlas,
„co s mošnou tu chcete dělati?
Nápis na bráně nepoučil vás,
že zakázáno zde žebrati?“
Než se odpověď starci v leknutí
rozbřeskla v stříbrovlasé hlavě,
tazatel v strážnici jít jej nutí.
Dnes má Štědrý večer v šatlavě.
A dáma jedna v hedvábném šatě
jdouc kolem, ohrnula svůj nos,
že její zrak, bloudící po zlatě,
bídným zjevem svým urazil kdos...