KONEC POHÁDKY.

Josef Svatopluk Machar

KONEC POHÁDKY.
„– a já též na té svatbě byl a jedl s nimi, víno pil.“ Čas plynul. Rytíř zvolna stár i jeho lásky hasl žár, a princezna tak zpomála mu jaksi tučnět začala. A děti přišly, lásky plod, pět, šest – a málo otci vhod byl za dne jejich výskot, křik i za noci, když výtržník se do ticha tak rozplakal. Čas plynul, plynul, plynul dál. Vlas bujný proříd, vous mu zšed a reumatismus v kostech ved své rejdy v vlhkém počase. A princezna už stala se jakýmsi monstrem k nevíře, jež stále roste do šíře a tučnou má a žlutou líc, pár vousů, plod to bradavic – tak zírá tupě za syny, již odcházejí z otčiny oděni v pancíř železný v dál, dobýt krásné princezny. I rytíř stoje u okna zří za nimi, jej trápí dna, má v líci unavený klid a ze strachu, by nenastyd, otevřít okna nedával a synům šátkem nemával. 48 A tak jsem je zas navštívil. Já nejed u nich aniž pil, neb ničeho mi nedali, ba, k dveřím jaksi zírali – já svatby jejich vzpomínal, z nich žádný neodpovídal – já poroučel se za krátko a myslil si, ó pohádko, že člověk nikdy nemá chtít se k tobě zase navrátit... 49

Básně v knize Krůpěje (in Macharovy spisy, svazek 23):