ROZMLUVA.

ROZMLUVA.
V hospodě plno. V okna bije noc deštěm. Hučí melodie talířů, sklenic, vidliček. A touhou po publiku veden k jednomu hostu básník jeden si sed a tohleto mu řek: – Chtěl bych zaklepati na tu vaši duši, aby moje verše nevyzněly v hluši. – Host podíval se na něj hezky a smál se. Byl to člověk český. – Nu, přečtěte jen. Sper to kat! Co má za obsah práce tato? – – O české knize balada to. – – Nu, čtěte, budu poslouchat! – Básník: Leží na tvém rodě věru požehnání – písek moře nemá tolik zrnek ani – Český člověk: Když poslechnem si tuto větu, vidíme, že je bez podmětu – oh povrchnost to básníka! O české knize chcete pěti a jaksi pěkně pověděti, že je jich řada veliká! 66 Básník: A ty neseš v sobě více, než kdo tuší: neseš lidu svého nesmrtelnou duši – Český člověk: Tu sloku nechci rozbírati. Však nutno opatrně bráti výroky psané v extasi, neb nejen podmět ve slov proudu, i pravda, jasnost, správnost soudu básníku často uchází. Básník: Občan náš i měšťan blahosklonně svědčí, žes mu zachovala národnost i s řečí – Český člověk: Hle, zde jest jednou bílá vrána tak řídká u nás, nevídána! Neb poetové potrhlí, jak pero chopí, mní, že musí roztrhat slušné lidi v kusy vztek nesprávný jich, rozmar zlý. Básník: Národní pak řečník chvalnou čině zmínku, na zdraví ti slavně prázdní plnou sklínku – Český člověk: Má jít ta špička do banketů? Vždyť přípitky ty plné vzletu věc dobrá jsou a účelná – ty verše vaše, jak mně zdá se, 67 jsou tedy staré jehly zase, zde tendence už zřetelna! Básník: Ale zlatem není, co se pěkně třpytí, ze slávy a chvály není živobytí – Český člověk: Též vzduch prý trochu špatně živí, moh dodat básník přecitlivý. Já moh bych ještě ostatně leckterou takou pravdu věčnou vám dodat v řadu nekonečnou – cha, cha, cha – znám jich vydatně. Básník: Potká-li ji rodák, hezky se jí vyhne; potká-li ji cizák, kámen na ni zdvihne – Český člověk: Počkejte! Lží je věta jedna! Na půdě mé knih plná bedna, já podědil je po strýci. Ta druhá věta – pravda. Dneska je v malé úctě kniha česká za vlasti naší hranicí. Básník: Bědná česká služka! Má jen holé žití – jak by mohla ještě otce vyživiti?! – Český člověk: Tak vida, vida! Ejhle nyní vyznání jasné básník činí: 68 též on chce z knihy prospěch mít! Snad na náměstí dům mít čistý jak člověk pořádný, jenž místy se musí dřít a přičinit! Básník: V péči našich lidí leží knížka čelná, již svým včelkám dává Česká spořitelna – Český člověk: I u sta hromů! Ted už dosti! Už po krk mám té mizernosti od lecjakého trhana! Jsem slušný člověk, znám svou cenu a na poctivém mojím jmenu neleží žádná pohana. A dobrý Čech jsem. V pokladnici vždy dám svůj halíř na „Matici“ – jen lump dá více nežli má! I ke všem ďasům! Natahovat já nedám se! A předpisovat mi nesmí každý ničema! Jaká to drzost beze sporu! Jen zasedneš s ním ku hovoru, už jeho šašky pocítíš – jdi mezi své si, špatný čerte, a dál se mezi sebou perte a svoje „Zaslána“ si piš! Ten český člověk! Má to muka! Kam otočí se, ňáká ruka už trhá jím a strká, rve 69 a slovem, písmem v něj si buší a křičí, volá, pláče v uši a bubnuje a výská, řve. A všude starost k jeho blahu a denně metou v jeho dráhu tištěných hadrů celý stoh – a při tom rvou se v konkurenci a řežou tito velnadšenci. A člověk by se zbláznit moh! A v posled vždycky perla vyjde: – Dej peníze nám, český lide! – Tak nebo tak, jen groše sem! Člověka div to neohluší – já kapsy zapjal, zacpal uši a teď vás všecky čert už vem! 70