CIKÁNI.

Josef Svatopluk Machar

CIKÁNI.
Nad ohněm kotel. Starý cikán kouří a žena, děcko u prsu, zří v plamen pohledem tupým. Polonahé děti ve škarpě válí se, co velké oči se dívají, kdo silnicí se blíží, jenž moh by požádán být o almužnu. Vůz se špinavou plachtou stojí stranou, a herka vychrtlá tak kloní hlavu, jak šeptala by holé zemi tiše života bídu. Četníci dva blíží se od vesnice. Na bodácích, přilbách jim blýská červencové žhavé slunce, a jdou tou rozvážnou a pevnou chůzí, jak chodí spravedlnost. Děti vlezly pod plachtu vozu, cikánka jen těsněj přitáhla nemluvně k té chudé hrudi, a cikán zírá s chvějnou resignací, vstříc příští chvíli. Přišli. Krátký výslech. Slepice v kotli... ukradl ji právě... a již jej odvádějí. 185 Romantiko, sny nade všemi cikánskými verši, jak psal je Puškin, Vrchlický a Lenau, buď s bohem, s bohem! Bodáky se lesknou, a cikán mezi nimi svěsiv hlavu jde šouravě, leč četníci jdou těžce a neúprosně jako přísný Osud. 186