ŽIVOT

ŽIVOT
Osud ji vtlačil do fasonky: choť gubernálního rady – ne žena, obraz jen důstojně vznáší se životem města. Vysoko je tak nade vším, daleka všech lidských věcí – sama je, příkopy dělí ji od světa, od lidí, všeho. Muž, suchý hodnostář, srdce má svinuté do paragrafů a místo krve má inkoust jen – jak je s ním zoufale teskno! V zrcadlo časem se zadívá: ty oči, ty rty, šíj, ňadra – k čemu má vše to a ostatní, k čemu má to svoje mládí! Lidé jdou a vždycky dva a dva, vídá je chodit tak v parku, jen ona všudy tak samotna s tesklivou, hladovou duší! Kde kdo se klaní jí uctivě, kde kdo je potěšen zřejmě, když dík mu s pohledem laskavým za pozdrav ševelně dává. 42 Leč chvíle hladové, noci ty, kdy tělo v samotě stárne! Nejraděj z duše by proklela tu uctívanou svou výšku! A hříchůplné obrazy hoří jí v horečné krvi – modlí se a pláče nad sebou, smutný a ubohý život! Jdou roky – lesk z očí vzaly jí, do čela vyryly vrásky – nebylo kuráže, neutrh nikdo tu vznešenou růži. Jest jako báseň nečtěná, jež nemá vulgárních rýmů, tak vyzní stroze a na plano – krás jejich nepronik nikdo. Suchá a přísná a strojená, studeno v očích i v duši, stala se soudcem pak bezcitným všech poruch cností svých bližních. 43