NA BOJIŠTI U SADOVÉ

Josef Svatopluk Machar

NA BOJIŠTI U SADOVÉ
Kraj v čistém ránu v šír i dáli leží. Jak koberce se strou těch polí lány, cest alejemi místy zprotínány, a vsi v nich stojí se stožáry věží. Po stříbře žit a v pšenic zlatě matném se větřík válí: tu je rozhaluje, krev máků, modro chrp hned ukazuje a hned je skryje v žertování chvatném. Už pruhy řípy žárem zamodraly i vzduchem chví se žhaví, dlouzí hadi, neb slunce stoupá. Větřík mírně chladí. A vztekle chřestí cvrčci vytrvalí. S temene chlumu zří les v kraje tyto a šumě listím cosi vypovídá. Věž s vyhlídkou tu, dědouš invalida u vchodu kouří hledě v neurčito. A pomníky zde. Společnost ta bílá v ztrnulých gestech porůznu tu stojí, jak strašidla, jež v půlnoci se rojí a jež zde záře slunce překvapila. 72