UMUČENÍ SV. PETRA

UMUČENÍ SV. PETRA
Stál za vesnicí. Čtyři staré lípy jej skrývaly před slunečními šípy. A celá Lhota poctivě ho dbala, což právem jeho, rok co rok mu dala, plášť na modro a sukni do červena, líc v růžovo a kštice postříbřena i klíče pozlaceny – k jeho svátku jej vždycky dali takto do pořádku. O svátku pak se s procesím tam brali, občanstvo pělo, muzikanti hráli. A světec, zdá se, uznale vše brával a díků důkazy svým Lhotským dával: déšť chtěli mít – a možno-li to bylo – tu na Lhotu se jako z konve lilo; a sucho chtěli – bylo-li to možná – Saharu takřka měla Lhota zbožná. Až nastalo – a dávno tomu není – i světcovo i Lhoty utrpení. O deštík ždali – spadlo krupobití, to začlo Lhotským trochu hlavou jíti. Pak prosili – snad záchrana tu ještě – o trochu sucha – začly hrozné deště. 80 A Lhotští stáli nad loužemi v poli – kde vezmou daně, jak žít život holý! Tu ozval hlas se Čápa pudivětra: Tak sousedé, zde máte svého Petra! Dva zlaté ročně, ješita ta stará, však o počasí se nám nepostará! Já pravím: K němu! – Šli, a svatý stojí tu pod lípami v čerstvé kráse svojí. Plášť modrý, sukně jako mák do červena, líc růžová a kštice postříbřena i klíče září – stálo to dva zlatý! A takto odvděčil se Petr svatý! A usmívá se ještě škodolibě, jak žert by viděl v nelidské své chybě! – A ty jsi pěkný svatý! – Hanba na těl – – A smát se nemusíš nám jedovatě! – – Jsi falešník! – Tvá hanba v písmě psána, však víme, jak jsi zradil Krista pána! – – Židovský žide! – Pak se člověk diví: vždy prolhaný a nikdy spolehlivý! – Ty žide, žide! – Lidé, krista pána, vždyť neznali jste, co to za krajana! – 81 – Ty ohavo! – Ty smrade! – Lidé vizte, jak směje se nám! – Směje, to je jisté! Tak láli mu, tak dostali se v ráži, až soused Čáp jej v posled k zemi sráží. Tu leží. Zmazán, klíče uraženy, a nad ním běsní houfec rozuřený. Oh, svatý Petře, dál ti lají, bijí, kopají, šlapou, do lící ti plijí. A v posled na hranici tebe dají a zapálí a stále proklínají. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak trpěl, skonal svatý Petr v Lhotě – jediné věrné vypsání hle totě. Leč ptát se v Lhotě po tom není radno, jsouť Lhotští chytlaví a zuří snadno. Ba, zdá se, svědomí že těchto lidí se za katanství ono do dnes stydí. Pod lípy byla nová socha dána; leč krajana a z Nepomuku Jana. 82