KOMMODORE DEWEY,

KOMMODORE DEWEY,
– – – toť plané řeči – ano, u sta hromů! že New York slavil největší svůj svátek, když kommodore náš z Filipin se vrátil, že obě strany – a v tom poprvé že se shodly spolu – nabízely jemu Dům Bílý a s ním funkci presidenta – co myslíte si při tom, zemské krysy? To povýšiti mělo Dewey George? Řek „hlupáci“ bych, řeknu: pošetilci. Jsou činy, kterých nelze odměniti, jest rostlina, jež nikdy nemá květu – a odměň jej – už ubereš mu ceny a u toho jej snížíš, kdo jej proved. – No, kalíšek sem! Hrdlo námořníka být musí svlaženo a duše dostat se do nálady, má-li vzpomínati na chvíli, kdy se tenkrát zahoupala od světla deního ku branám pekla, ba, skorem byla v pekle! – To jsou činy, jež provedeny, odměnou jsou sobě a všecko, co by svět chtěl přidat k tomu, je stáhlo by z té říše hvězdné slávy do bláta země. Provedou se jednou, snad za sta roků jednou. – Ale výklad si složte sami. Dám vám jen text k tomu jak pastor boží slovo o neděli. Já povím prostě, jak a kde to bylo. 113 – Tak, správně nalils, zelený ty hochu, tu vědu nalévání pěstuj vždycky, když osud přivede tě do okolí starého námořníka. – Pozvedne-li však jednou Vlast ten hvězdnatý náš prapor a nutno bude jíti na fregatu – jdi na fregatu, jak šel bez reptání ten starý námořník, jenž dopřává ti cti, žes mu dát směl sklenku k povzbuzení. Vy sotva znáte záliv u Manily. To, braši, představte si velkou kapsu s uzounkým vchodem, vchod ten uzavřen je ostrovů řadou, každý ostrov – pevnost, zkad jícny děl jak duté oči lebek se dívají a smělci smrtí hrozí. A celý přístav uvnitř obtažen je – jsouť Španělové od vždy zbožní páni – růžencem tvrzí. V této velké kapse je kapsa menší – záliv u Cavite. Tam Španělsko má svoje arsenály a růženec dvoj- až i trojnásobný. V té menší kapse stálo loďstvo jejich a – jak snad rozumíte – ochráněno i přírodou i dovedností lidskou. Byl první máj a čistě prané ráno, když stanuli jsme u té velké kapsy – což „stanuli“ – my ani na vteřinu se nezastavili a plnou parou jak labutě jsme pluli modrou vodou za admirálskou lodí – do zálivu. Loď za lodí, a všechny pěkně v šňůře.šňůře, 114 jak při manevru. Plachých ran pár padlo z těch očních jam, a přední naše lodi jim vrátily ten pozdrav desetkráte. – Jen nalej, hochu! – Bylo to, jak dáš-li slovíčko ženské. Zpět dostaneš deset. Tak vepluli jsme do veliké kapsy – a byl to pohled! V levo dosahuje až k nebi takřka věnec temných vrchů a dole vyhlížejí z hájů, zahrad bělounká města. V pravo jako klenot Manila svítí do čistého vzduchu báněmi, věžmi, domy světlých barev. A lodi naše manevrují směle do malé kapsy, přímo do Cavite. Kouř z komínů plul do čistého vzduchu a ve výši se roztáh na baldachýn – snad andělové to tak nastrojili, by pánubohu zakryli tu zkázu, jež zbožné Španěly zde stihnout měla. Oh, žertuje se dneska, milé krysy, však tenkrát – no, nám bylo jinak tenkrát. U Cavite, jak řek jsem, stáli oni. Loď vedle lodi, všechny houpaly se na modré vodě lehce, bezstarostně, jak slečny v bále, když si muzikanti nástroje ladí, a ty krasavice se čepýří už na své tanečníky – ba, žertuje se dneska, ale tenkrát nám Španěl mohl zahrát pochod smrti, 115 jen kdyby – inu řeknem přímo: kdyby na místě Španěla byl AmerikánAmerikán, na místě Montoja náš George Dewey. Smrt nežli zabí, vždycky ochromuje a činí bezbranou tu oběť svoji – jen měl by vědět člověk, obětí kdo, a komu Osud zvítěziti určil, a půl dne často, často hodiny jen je potřebí, by bylo trochu jasno – tak jícny tvrzí bouchaly a hřměly a v půlhodině všem nám bylo jasno, že bouchají a hřmí, by rámusily. Jich rány netrefily, naše bomby v ně padaly, zmar nesouce a oheň a přísně mlčení jim kázajíce. I lodi jejich ozvaly se krátce a byl to spíše výkřik uděšení než obrany. My vpluli v malou kapsu a v jedné přímce jsme se postavili loď proti lodi – jako při manevru. Pak na komando poslali jsme salvu do španělských těch krasavic a druhou a třetí, čtvrtou – inu, výzva k tanci, jak dovede jen naše Amerika. A krasavice začly se nám klonit a pýřily se, promlouvaly trochu, bok zdvihly jedny, druhé, nestydaté, své zadky vystrčily na nebesa a třetí zahořely náhlou vášní a syčíce a šumíce se nesly po rozbouřeně vodě rozběsněně, až jako vyčerpány klesly do vln. 116 Tu pustili jsme čluny na záchranu tonoucích lidí – – – Nalej sklenku ještě, jsem hotov skorem se svou povídačkou – oh, krysy, krysy, takový den zažít, dost pro život je. A teď představte si: náš kommodore vsadil ten den v sázku čest Ameriky, život svůj, svou pověst a život všech nás, nechceme-li mluvit o eskadře a všem, co vezla sebou a zahrál va banque – můžete se vmyslit v tu duši jeho? Víte, co v ní nechá den takový, když dobře dopadlo to? A pak mu přijdou s poctou, presidentstvím, a čerti vědí, ještě s čím! Já viděl, jak na můstku stál admirálské lodi, praporek v ruce, v zubech lulku svoji a k předu hleděl – ne na jícny tvrzí, ne na španělské lodě – zíral v prostor, kde viděl Cos, s čím vešel v onu sázku, s čím hrál a toužil vyhrát. Ano. Slovem: to první máj byl tenkrát. Náš i Jeho. 117