IBSEN

IBSEN
„Solidní pravda trvá dvacet let, pak začne hnít a stane otravou se –“ i tahle pravda – hleďme trochu zpět – let dvacet žila. Abstrakta ta rvou se a zabíjejí. Před lety jak dnes. Mannequini jimi žonglerují chvíli, a svět, jenž chce míti svoje circenses, jim potlesk vzdává. Svět je pošetilý. Vtrh industrialismus v umění, tož básník konstruuje lidské stroje, problémů zápas, tuhé válčení. Což obecenstvu velmi příjemno je. Tu zatváří se vážně, ctí se hned, neb cítí, že i mudrcem se stává – tu ilusi pak mělo dvacet let – jak dlouho trvá básníkova sláva? 167 NĚKOLIK AKORDŮ ZE SYMFONIE ŽIVOTA 1.
Byla doba, kdy lidé věděli, že žije všecko, co kolem nich jest. Stromy, trávy, kameny, řeky, větry, echa skal, oblaka, sny, touhy. I Matka Země žila. A Slunce bylo zlatým vozem plavovlasého krásného boha. Bylo to v Antice, za dob poctivého čistého mládí evropejského lidstva. Jed z Judey zničil Antiku, zakalil lidské oči, ohnul člověku páteř, vytrhl jej z přírody a postavil do černé komory živoření – a tenkrát se rozlehl teskný výkřik: Jest mrtev, mrtev velký Pan! Byla zabita Příroda. – Přešly věky. Tisíc a několik set let. Člověk cítil, že život jest něčím jistějším, než všechny sliby a báje náboženské metafysiky. Vyšel zas na světlo slunce, těšil se z něho a začal pozorovat, zda žije ještě co kolem něho. Přestal věřit náboženství a svěřil se Vědě. A Věda mu ukázala, že žije všecko, nač jeho zrak padne: stromy, trávy, kameny, řeky, vzduch – vše o sobě a dohromady tvoří veliký život, jímž žije Matka Země... Nezakalené oči mladosti jeho kdysi viděly to rázem – rozum potřeboval věků k tomuto poznání... Ovšem, nebyl-li při té katastrofě tehdy i rozum smrtelně poraněn...
168 2.
Ty zlaté Slunce, dárce všeho života! Jak chápu tu svou sestru slunečnici, která zírá ráno vesele v tvou líc, která otáčí pomalu během dne svou hlavu po tvé dráze a večer, když zapadneš, smutně ji skloní a čeká!... Jak rozumím všem těm květům druhým, které se na noc zavírají; ptákům, kteří při tvém východu se rozezpívávají; stromům, které se pod tvým teplem blahem chvějí; řekám, které v tvém lesku spokojeně valí své vody k dálným mořím; mořím, která volně a klidně odychují, že ti smí držet svou hladinu jako zrcadlo! Vždyť sám pociťuji nevlídné podzimky a brutální zimy jako osobní neštěstí, a s každým jarem cítím, jak se duch probouzí ze ztrnulosti a zrají v něm verše, sny a touhy, chuť k zápasům a radost z žití. Živým paprskem tvým jest i duše moje – tak věřím. Tak věřil i Julian, poslední veliký syn Antiky.
169 3.
Věda vrátila život Přírodě, Věda stala se i tvůrkyní života nového. Parní stroj žije svým individuálním životem. Má své tělo, své údy, a zákon jeho života jest týž jako tvorů jiných. Buď je nehybný jako strom nebo mění místo jako zvíře. Živen je uhlím, dřívím a vodou, která se chemickým procesem proměňuje v páru, jež jest jeho silou a dechem. Není-li potravy, není života v něm. Zahálka jej vraždí, nečistota rozežírá. A život jeho jest pochodem k smrti. Přijde stáří, údy přestávají sloužit, trávení se horší – stáří je mrzutý stav pro všecky tvory. Dají mu umřít obyčejně hladem, tělo jeho potom v proměně povstává k životu novému – – „Alexander umřel, Alexander byl pochován, Alexander proměnil se v prach, prach se stal zemí, ze země děláme hlínu, a proč bychom nemohli tou hlínou, v kterouž byl obrácen, zacpati díru pivního sudu? Máte pravdu, Hamlete, princi dánský. –
170 4.
Ví člověk, který utrhne květ rostliny, co tím ničí? Dojista při tom nemyslí. A dojista mu nenapadne, že kdyby dal vše, co má a kdyby dal všecku krev svou, tomu květu již života nenavrátí. A rostlina jest nejčistším a nejnevinějším zjevem ve všem stvoření a květ jest korunou jejího krátkého života, štěstím jejího času lásky... – Ale snad takový červený květ aspoň do vlasů své milé, když vlas ten jest černý jak eben? – Není krásnější ozdoby pro takové vlasy než rudé korály řeřábu – strom je dá rád, vždyť by je beztoho za nějaký den odhodil – zkus a vetkni ty řeřáby do těch drahých černých vlasů! Udělal jsem tak jednou. Jeli jsme vozem slunnou krajinou, řeřáb nám sklonil svou větev do kočáru. A hlava ta neměla dojista nikdy ozdoby nádhernější. Proserpina, kněžna antického Podsvětí vyměnila by svůj asfodel za ně, kdyby je byla znala. Jak je vlastně dávno tomu, kdy jsme tou alejí řeřábů jeli? Ach, v paměti tak, jakoby to bylo včera, ale srdce ví, že je to dlouho a daleko – – Slovem: nevražděte květiny!
171 5.
Na rozžhavený plát plotny padla voda. Rozstřikla se v spoustu malých kuliček, které se v šíleném běhu otáčejí po smrtící ploše. Koule má tu vlastnost, že se jen jediným bodem dotýká předmětu, na němž stojí. Otáčí-li se, mění se bod ten. Všecko, co žije, má jedinou touhu: trpět co nejméně bolesti. Bolest vraždí život. Proto se voda rozstřikne v kuličky, dotýkající se jen jediným bodem vražedného plátu, a proto se rychle otáčí, aby se i ten bod co nejvíce měnil. Všecko žije – a základní zákony Přírody platí jak pro člověka tak pro kapku vody.
172 6.
Živá rána bolí. I člověka i Matku Zemi. Dívej se na skalní lom a neubráníš se smutku. I čerstvě vylomený kámen, kus těla Země, má teskný, vlhký pohled. Rozumím, proč se na bocích takového lomu objeví najednou nějaká travička, v příštím roce už keřík, za čas na to i stromek – Matička Země si hledí zajízvit svou bolest. Zajizvené rány už tolik nebolí.
173 7.
Mám v Římě lásku. Je stará několik tisíc roků a svěží a krásná, jak by jí bylo včera bývalo – ne, patnáct let nelze říci, nelze vůbec udat počet, bohové nemají stupňů lidského stáří. Je to Venuše, stojí v Museu Kapitolinském, ale není to ona slavná Venuše, před níž stále stojí hromada lidí s Baedekry v ruce – moje Venuše byla vykopána před několika roky kdesi z hlíny země, Mumius či Sulla přivezl ji z Řecka, já ji viděl a zamiloval jsem se do ní. Je bílá, nádherná, vítězná, ví to, a dívá se v náš svět nesmrtelným úsměvem, a kdykoli přijdu do Říma, navštěvuji ji a stávám před ní celé hodiny. Když jsem tam byl posledně a přišel k ní, stalo se toto: Měla návštěvu. Jeden obchodník jedem z Judey stál těsně před ní. Ducatý červený páter civěl hladovým pohledem na její čistá ňadra, na její boky – má milá nemá krom své krásy ničeho na sobě. A páter ten díval se na ni tak mlsně, tak nestydatě, že jsem se nezdržel a řekl hlasitě: Porco, prase, Schwein! Jednomu z těch výrazů asi porozuměl – byli jsme v sále sami dva – jako přistižený hříšník zamžikal očima, schlípil hlavu a klidil se ze sálu – – Úsměv mé Venuše byl v té chvíli ještě živější než jindy, ba, trochu pozemského šelmovství jsem viděl v něm zcela zřetelně. – – – – Neboť když už zas žije celá Příroda, jak by neměla žít i nesmrtelná božstva Antiky?
174 8.
Papež Pius nebo Leo či vůbec Quidam. Papež, který věří v záhrobní život a je přesvědčen, že jemu, jako místodržiteli Kristovu bude vyhrazeno pěkné místo v blaženostech rajských. Papež, který věří, že život tento jest pouze ouverturou k životu jinému, k životu blaženému a věčnému. Papež, který věří, že život tento jest zlem a smrt vykoupením z něho. Papež, o němž byste předpokládali, že se třese nedočkavostí, vyjít z toho údolí hříchů, slz a žalů – – A papež ten onemocní. Jen trochu třeba. A zavolá lékaře. Nic platno: zatřese-li se plamenek života v lampě těla a hrozí-li zhasnutím – pak s bohem ráji a tvé blaženosti, s bohem ty účastenství na radostech světců, s bohem víro, která hory přenášíš – „doktore, zachraňte mě!“ Beneš Třebízský umíral v Marianských Lázních... „Doktore, zachraňte mně!“ Přítomný žurnalista mu připomínal, že je knězem, že posmrtný život a kdesi cosi... „Ale tady je to přece jen jistější!“ zahořekoval klecanský kaplánek. A umřel. Jak papež, tak kaplan – v tom momentu jsou skeptiky, rázem mizí i ta nejsilnější víra, a všecky radosti rajské jsou jim ničím proti životu na slunci světa tohoto...
175 9.
Na křižovatce tramwaye čekám na svůj vůz. Za chvilku stane vedle mne stará paní v nedělním úboru. A Vídeňáci jsou už tak rázem sdílní – vykládá: „Na osmičku čekám. Chci jet do patnáctého okresu.“ Dívá se mi do očí přátelsky důvěřivě, usmál jsem se. „Moje snacha jede totiž zítra z Vídně, je nemocna, jede na venek, chci se s ní rozloučit. Já byla také nemocna“. „Nu, kde co chybělo?“ povzbuzuji ji. „Ach, zle mi bylo, velmi zle. Dýchat jsem nemohla. V noci jsem vstát musila a proseděla celé hodiny, abych se nezadusila. Doktorovi jsem říkala: Dejte mi, pane doktore, nějakého prášku, ať už jdu, odkud se lidé nevracejí. A doktor se smál: Abych byl zavřen, ne? Myslila jsem si: Mohl by mi něco dát, co z toho? Seděl by pár měsíců a mně by bylo pomoženo“. „A vždyť jste ještě čilá jako mladice,“ poznamenávám. „Ach čilá – byla jsem. Ale teď mám osmdesátosm roků na zádech!“ „Nemožno. Šedesát bych byl hádal.“ „Osmdesátosm,“ opakuje zřejmě potěšena. „Ale snacha je špatná. Doktor jen kroutí hlavou. Čtyřicet roků je jí a usýchá jak stará vrba. Zle je s ní. A teď jede hledat zdraví. Já byla v celém životě jen jednou z Vídně pryč. V Mariazell. Před padesáti roky. Ale víc ani krok. A sama jsem, nikoho nemám v bytě. Zemře-li snacha, dostanu pěkných věcí. Ta má věcí! Syn by šel zas ke mně. A tak bychom hospodařili. A do Mariazell bych se ještě jednou vypravila. Jedna sousedka tam 176 se chce za dva roky podívat, šla bych s ní –“ „Osmička jede, babičko!“ upozorňuji. Vstoupila do ní čile a zakývala mi, jak bychom se leta znali. Bude dědit a těší se na dědictví. A za dva roky pojede ještě do Mariazell. Proč ne? Síla života...
177 10.
Májové vítězné slunce. Jdu pěšinou po louce. Třpytí se zlatem pampelišek, šumí bzučením neviditelného hmyzu a oddychuje silnou spokojenou vůní. Síla krásného dne, síla jara, síla života! A co je silné, je zdravé a jen co je zdravé, je dobré. Dobré před tváří Věčnosti, dobré po zákonech Přírody. Na pěšině přede mnou se bojuje. Přišlápnutá veliká housenka a měděný střevlík. V noci pršelo. Čísi krok rozmáčkl zde půl těla housenčina a zatlačil je v zem. Kovový střevlík, rozdrážděn patrně již déle trvajícím odporem, útočí široce rozevřenými kusadly, a housenka hájí zoufale trosku svého života. Kolikrát již asi střevlíka odhodila, kolikrát se s ním vypjala, aby jím mrštila o zem! Ale vrah její jest neunavitelný. Znovu se jí vepne v roztahující se a smrskující kroužky těla, znovu se jí věsí na vzpínající se špičku na hlavičce. A tam je asi zvlášť citliva – housenka vyjede špičkou tou do výšky a uhodí broukem o zem, až mu měděné brnění zachrastí. Střevlík poodstoupil. Zdá se, že přemýšlí. A housenka bije tělem sem tam, ale s místa nemůže, je přikuta nad svou sílu. K té mokvající části se vrhl střevlík nyní a začal ji požírat. Pracuje hladově a krutě. Housenka uhodila sebou několikráte na zad, ale vraha svého už neodstrašila. Najednou se natáhla. Není ještě po ní, jenom se odevzdala svému osudu. A měděný oděnec žere... Tvrdý, krutý a neúprosný zákon Přírody. 178 A člověčenstvo se chce emancipovat od něho. Pro takové přišlápnuté životy staví špitály. Ale ti zdraví? Ach, jakým utěšitelným čtením jsou dějiny lidstva, historie států, válek, lupů, vražd, znásilňování, přepadů a tak dále! A jakých pláštíků se tomu dává a jak se vysvětlují věci ty pro potřebu školní a pro povzbuzení občanů. Příroda je poctivější...
179 11.
Ulice malého města. Sluneční zář leží v ní. Houf kluků v poradě. Mezi nimi já. Je mi osm roků. Chytili jsme vrabce. Všichni jsme ho už drželi v ruce, abychom cítili, „jak mu tluče srdéčko“. Úzkostí o život. Červencový den. Prázdniny. „Co s vrabcem?“ Udělejme„Udělejme mu červenou čepičku! Tamhle je barva.“ Hrnek červené barvy stál před krámem pana Vokurky, malíře a natěrače. Štětka trčela v něm. Tabule byla opřena o zeď, aby uschla. „Prodej všeho druhu lihových nápojů“ bylo na ní tužkou nakresleno a nápis ten čekal, až se rukou pana Vokurky zastkví v barvě červené. Namalovali jsme ustrašenému vrabci červenou čepičku. A pustili jej. Vyletěl na střechu, rozčepýřil se a svým způsobem vykřikl. Ve chvilce tu bylo klubko vrabců jiných. Křičeli všichni jako na poplach a jiní a jiní vrabci přiletali. A najednou byli všichni v chumlu kolem vrabce našeho. Pískali, sípali, vřískali zuřivě, chumel jejich se válel po střeše, za chvíli – skulil se náš vrabec se střechy. Oči potaženy blánkami, byl mrtev. A celý krvavý. Uštípali jej. – – Kolikrát jsem již na něj vzpomněl, jak často vidím celou tu malou příhodu! Je zřejmo, že revolucionářská čepička může být velmi nebezpečným odznakem i u tak demokratického národa, jakým je národ vrabčí. 180 Ale – kdo ví? Možno, že vznikla za čas legenda, kterou staří vrabci vypravovali a do dnes vypravují mladým: o hrdinovi revolucionáři, který si směle posadil jakobínskou čepičku na hlavu, plnou snů o povznesení svých spolubratrů z bědné existence a který byl vlastním národem umučen a ubit... Možno – má-li ovšem vrabčí národ legendy vůbec...
181 12.
Zářijový den před několika roky. Sevastopol. Tragické město, tragický kraj kolem. V roce 1854-5 dobývali město to Francouzové s Angličany a Rusové je hájili jako lvi. Šestnáct a půl milionů ran z pušek, jeden milion třikrátstotisíc ran z děl poslali spojenci do města Rusům. Rusové odpověděli dvacetiosmi miliony ran z pušek, jedním a půl milionem ran z děl; čtyřicetpět tisíc Francouzů a osmnáct tisíc Angličanů nevrátilo se víc domů, Rusů padlo přes jedenkrátstotisíc. A oděleně spí tu i po smrti svým spánkem smrti. Angličané mají svůj hřbitov. Francouzi svůj a svůj také Rusové. Bratskoje Kladbišče. Je to mírný, rozložitý vrch, nahoře chrám. Chodím tu v záříjovém dni. S věže chrámu zní melancholické zvony, ty smutné, nepohnuté ruské zvony, jichž srdcem bije se do kovového těla. Zvoní k panichidě, jeť nějaký památný den hrozného zápolení z let oněch. Hrob vedle hrobu. Hromadně odpočinky. Zlaté litery na kamenech hlásají počet, příslušenství vojskové a datum. A stromy nade vším. A tráva kolkolem. Starý Totleben, generál inženýr, tvůrce sevastopolských opevnění, jež stavěl takřka v dešti nepřátelských střel, má tu též svůj hrob; po letech řídil ještě obléhání Plevna, ale odpočívat přál si tady, mezi těmi, s nimiž tehdy tu bojoval. Generál Chrulev má tu hrob s hermou a spartanským nápisem: Chrulevu – Rusko. 182 A jiných slavných hrdin hroby jsou tu. Spousta generálů, plukovníků atd., vesměs hrdinové. Zamával šavlí asi, křičel: Ku předu, molodci! – v tom kule nebo bodák, zapotácel se a konec. Teď tu má slavný hrob. A všichni jsou tu poctěni. Ti menší jsou obsaženi v hromadných číslicích: „20. září, z pluku semenovského 400 mužů“. A podobně. Hrob vedle hrobu, celé město takových hrobů – vždyť jich tu leží přes jedenkrátstotisíc... A s hora věže zvou melancholické zvony k panichidě... A najednou stojím u hrobu, jenž jest jásavým tonem vítězné hymny životní! Hrob toho a toho regimentu, tolik a tolik mrtvých, toho a toho dne, obrovský pískovcový plát kryje němý sen tlících těl a v prostředku kamene – nádherná břízka! Jako ruka silná, trčí z pískovce, probila jím své bílé tílko a muselínovým hávem svým třepotá v čistém průzračném vzduchu. Vesele se dívá kolem jako patnáctiletá dívka, bez zájmu pro minulost, bez myšlenek do budoucnosti – vyrostla, zdráva je, dobře jest jí – nádherná břízka, miloučký strom! A možno vůbec chtít, aby snad truchlila? Není v tom bílém tílku více moudrosti, než ve všech těch stotisíci tělech tlících tam dole v smutné tmě. Vždyť jen živí mají pravdu...
183