ROMANCE Z ČERVNA 1932

ROMANCE Z ČERVNA 1932
Jde člověk, hvízdá si písničku, večer už na zemi padá; po boku chlumu jde pastýř tam, dohlídá na ovčí stáda. Ovce jsou vychrtlé, rouno jim střiženo až k holé kůži. Na zemi není už travičky. Pastýř se zadívá k muži. 109 Pastýř je prorostlý, berani tlusti jsou, psi též ne chudí. Člověk si hvízdá, že na světě ovce jen v bídě se trudí. Pastýř že pastýř, pes že pes, berani že též jsou pány – pastýř to poslouchá, sakruje: tohleto, Kristovy rány! On našim ovcím se posmívá, urážkou hvízdání toto! Berani, ohaři na něho! Dejte mu hezky co proto! Psi zařvou, několik beranů, jak by jej na roh brát chtělo, i pastýř si po něm něčím prásk (leč aby se to nevidělo). – Tak vida pastýře! Vida psy! – člověk si vzpomíná letem, kolik let tomu je, co jsme šli on a já společně světem! Zle tenkrát na nás se sápali, leč tenkrát vlci to byli – a já jsem chtě chránit pastýře pral do nich ze vší své síly! Kterak se zvěř ta dnes změnila! Štěkají – tenkrát vyli – Hodně se propestřil ten náš svět, nejsme též, jimiž jsme byli! – 110 A že je pastýř tak ochočil, toť řídké moudrosti náznak, toť vlastně čin jeho největší, hotový tvůrčí to zázrak! – – Psi tedy štěkli a berani napřáhli rohaté hlavy, tu a tam ovce si zamekla – a konec bojovné slávy! A co dál? Nic. Pranic. Spokojen pastýř, psi, berani taky – ovcím je zima zas, mají hlad, k půdě zří matnými zraky. Člověk si hvízdá dál písničku, zří na ta vychrtlá stáda. A večer smutný a nevlídný na holou pastvinu padá... Člověk si hvízdá dál písničku, jak to má ten pastýř pěkné: berani, ohaři hrnou se, jak on jen slovíčko řekne! Pastýř si zažehá ohníček, říká si stařičkou větu: Ovečky, usněte, ten náš svět je nejlepší z všech lepších světů... 111 JUBILEA (Určeno pro jubilejní číslo „N. P.“, která rukopis vrátila.)
Ano, jubilea. Množné číslo, neboť jsou dvě. „Národní politiky“ a moje. Svoje jsem slavil tiše o několik měsíců dříve: v únoru před padesáti lety byly vytištěny moje první verše. A v tomto jubilejním roce dostalo se mé životní činnosti velmi strohého odsouzení. Z valné části – pro „Národní politiku“. Přišlo to takto: Čtenáři nedělní přílohy pamatují se, že několik roků glosuji svými verši naše poměry. Jak? Jak já to vidím, a mé české svědomí je čisto. V červnu vyšla tedy básnička „Spi, Havlíčku“. Postátněná žurnalistika zazuřila – denunciace, perfidie, vtipkaření – znám ty zbraně už dobrých padesát roků a nevšímám si jich. „Básník proti daním“, reagoval F. Peroutka článkem v „L. N.“ na tyto verše – a ejhle: pan ministr financí jim dal za pravdu skutkem, ba, ještě je přetrumfl. Vymyslil daň zpětnou několik dní nato a za několik měsíců řadu daní jiných a ještě jiných. Moje slovo bylo učiněno tělem, jak mají čtenáři v bolestné paměti. A nyní k tomu odsouzení mému a tak trochu i „Národní politiky“. V „Přítomnosti“ 15. června vyřkl je pan „V. S.“ takto: J. S. Machar napsal do „Národní politiky“ básničku, kterou s chutí přetiskl orgán posl. Stříbrného; nebylo by nic divného, kdyby si tu básničku přetiskly Gajdovy „Fašistické listy“; tyto listy jsou velmi vhodným rámcem této Macharovy bá– 112 sničky, která do veršů dala bručení na pokrok, demokracii a humanitu. – Bude nářek nad tím, kam se to Machar dostal; kdo sledoval jeho literární vývoj v posledních letech, ten pozná, že do „Národní politiky“ a „Poledního listu“ nedostal se skokem, ale delší cestou; po převratovém nadšení, kdy hlásal národní amnestii, dostal se přes pět let v kasárnách do „Národní politiky“. Leccos z předválečné tvorby jeho je klíčem k dnešnímu Macharovi. Jeho vojácké já (obdivující Benedeka a ctící Napoleona) dovedlo rozdávat rány; později je nedovedl přijímat. Pět let v kasárnách schovával si všechno, co bylo proti němu napsáno. Dnešní Machar zklamal ty, kteří ho měli rádi před válkou, i když znali jeho slabiny, jsou dnes zklamáni. Ale zklamalo se více lidí. Jsou spisovatelé více než lidmi, aby vzdorovali tomuto zákonu, že se můžeme v lidech zklamat? Vidíme universitní profesory, jichž vztah k veřejnému životu je naivnější než vztah malého člověka. Proč by J. S. Machar měl vyběhnout z těchto kolejí? Bylo by lépe, kdyby zůstal věren své předválečné minulosti. Ale není potřebí býti sentimentální, když jím nezůstal. – Tolik pan „V. S.“. „Demokracie je diskuse“ – podiskutujme. Lidé se mění, to je pravda. Aeneas Silvius Piccolomini, když se stal papežem, vhodil své necudné knížky s Andělského mostu do Tibery se slovy: Aeneas Silvius je mrtev, žije papež Pius II. – Jiní lidé po všelijakých jiných převratech a obratech utekli od své minulosti tiše, obrátili svůj vývoj o 180 stupňů a chtějí, aby to bylo v pořádku. A ti, kterým tohle nejde na rozum, 113 jsou dáni do vysoké klatby. „Národní politika“ nepatří do postátněné žurnalistiky, proto postátnění strkají na ni psí hlavu. Jiří Stříbrný, několikrát ministr, před několika lety „vedle Švehly jediná politická hlava našeho parlamentu“, je nyní vlečen po soudech, což dělá v cizině našemu státu velmi dobrou pověst. Item Gajda, bývalý náčelník hlavního štábu naší armády – jsou–li ti lidé skutečně takovými lotry, jak jsou nám a cizině nyní představováni, kdo je vinen? Čí bystrozrak je postavil na tak zodpovědná místa? Ale vrátím se k své věci. Jsem tichým pozorovatelem věcí těch a jiných a verše své píši jako glosy. A píši je do „Národní politiky“, a jinam, kde vím, že jsem v slušném sousedství. Ten „obdiv pro Benedeka“ – bozi, je ta lidská pamět opravdu tak ubohá? Ne „obdiv“, ale kus čistě lidské spravedlnosti to byl, jenž mě přinutil psát o něm. A vyrovnání našeho českého dluhu jemu jako člověku. Habsburská bestie nakomandovala mu, ač se vzpouzel, vrchní velení r. 1866. Po válce, jejíž výsledek předem znal, dali mu pocítit vděk domu habsburského způsobem nejstrašnějším. Arcivévoda Albrecht, přítel z minulých dob, dostavil se k němu, žádal jej, aby zničil veškeré dokumenty, k jeho vrchnímu velení se vztahující, aby dal čestné slovo, že bude o všem tom mlčet, Benedek spálil listy, čestné slovo dal – a za několik neděl vyšel ve „Wiener Zeitung“ článek, jehož autorem byl arcivévoda Albrecht, označující Benedeka za jediného vinníka rakouské porážky a vyslovující ortel nad ním jako vojákem a člověkem. Tím byl Benedek hozen na pospas moralistní bestii 114 ulice a veřejnosti. Vrhl se na něj tisk, vrhla se na něj satira a humor Vídně a také – Prahy a veřejnosti české. Benedek mlčel, několik pokusů o postranní smíření, jež dům habsburský podnikl, hrdě odmítl. A zemřel nesmířen. Po letech a letech vyšly všechny ty perfidie najevo – promluvila jeho žena ústy historika Friedjunga. A já, jako člověk a Čech, napsal své články o něm. Myslím, že tenkrát to byl čin spravedlnosti, článek mého boje proti habsburské familii, a řekněme, můj Hilsner. Z takových důvodů jsem se podobně zastal arcibiskupa dra Kohna, ba, i starořímského císaře Tiberia a jiných – i to jsou moji Hilsnerové. – A Napoleon? Ve své knize „On“, článku mého cyklu „Svědomím věků“, zabývám se jím: velký člověk, ano, stojí jako obr mezi pidimuži svého věku, ale kdo mou knihu čte, najde, že vidím i jeho chyby. Ostatně pod zorným úhlem Věčnosti uzná i nejpřísnější historie jeho význam v dějinách Evropy a Francie – musil přijít, musil pokrýt Francii krvavou slávou, musil zavést svůj pořádek a musil být pak jako již nepotřebný nástroj odhozen rukou Prozřetelnosti či Osudu – Což ostatně nevykládám panu „V. S.“, ale čtenářům, kteří jeho říkání vzali snad vážně. Že jsem si schovával a vytiskl vše, co bylo proti mně psáno za doby pět roků v kasárnách, je, myslím, samozřejmo. Přišel jsem, viděl jsem a poznal, že je nutno připravit dokumenty pro historii o pohnuté době a všelijakých lidech. V novém vydání knihy „Pět roků v kasárnách“ povím o tom všem víc. 115 Co ještě? O universitních profesorech se rozepisovat nebudu. Jsou dojista tací a jsou dojista i onací. Jsou-li zklamáni moji čtenáři, je mi lhostejno. Jdu cestou svou jako vždy, čtenáře i přátele a známé držím si pavučinkovou nitkou – kdo ji přetrhne a odeběhne – bůh s ním, já nevztáhnu ruku za nikým.
„Nedělní list“ 8. I. 1933.