BORODINO.

Josef Svatopluk Machar

BORODINO. (7. září 1812.)
I. I.
Dým zakryl nebe. Země chví se, duní a hořet zdá se. V rovině se blýská, reduty soptí oheň s bílým kouřem. Do hřmění děl a do praskotu pušek hlas trubek vřeští zoufanlivou výškou. Hřmí koní cval, řev lidí.
A ti Rusi Jakjak lesy stojí: řada stromů padá a nová řada nehybně tu stojí a jiná za ní – černo, nikde výsek. Mužíci, jimž vous divý po pás sahá, se s tupým odevzdáním zbíjet dají. Kalmyci šikmoocí, kteří věří, že šípy jejich nejlepší jsou zbraní, Tataři drobní na svých malých koních, Čerkesi, Gruzinci a Osetinci 153 a Čuchonci a líní Samojedi a děti Sibiře. Zem mokvá krví a poseta je mrtvolami lidí i zvířat, lafetami, děly, vozy, šavlemi, puškami a tornistrami. Na bílém koni v čele svého štábu hle, císař letí, pohled upřen v dálku, a bojující, kteří mistra shledli, řvou pozdrav mu a pálí úsilovně. Pět klouzajících vojáků se klátí a podepírá – ustupují z ohně. – Kde regiment váš? – císař přísně stane. – Sire, my jsme regiment – vzdych jeden tiše a zapotácel se a pad mu k nohoum. Smek císař klobouk. Zase poslal pohled v tu dálku, kde se ruských těl les černal a řek si s hrůzou: – Ano, to jsou Skyti. – 154