PAŘÍŽ.

Josef Svatopluk Machar

PAŘÍŽ. (1814.)
Jak je ti, srdce světa velké skvělé? Jak biješ nyní v spárech nepřítele? Tep obvyklý je. Jako obyčejně. Na koncert publikum se tlačí stejně a Georges když hraje, jde se do divadla. Boulevardy plny, jehla nedopadla by v šumném hlučném proudu lidí k zemi. Jí, pije, tančí se. A davy těmi jdou lidé cizích tváří, uniforem, kozáci, Němci. S adjutantů sborem car Alexander tu a tam se zjeví – nádherný člověk! Vůbec nikdo neví, proč by ty lidi měl zvát nepřáteli, jsou milí všichni, zajímavě smělí, ba, original mnohý mezi nimi. Wellington maršal s tahy nehybnými, železný vůdce Schwarzenberg, jenž v líci má stálý úsměv, jakoby chtěl říci: 212 je dobře vše a kdyby hůře bylo, za to bych nemoh – vše, jak bohu milo. – A starý Blücher ve dne v noci sedí v kavárně Royal, vztekle jak výr hledí, z kabátu svlečen, vypouští dým mraků, hrá v karty, klne francouzskému braku a kdykoli jej zradí slepá karta, chce rozbít Paříž, věšet Bonaparta – je barbar, jak už Tacitus je líčí. Na rohu ulic děti s petrklíči a růžemi zas jako jindy stojí, jeť krásné jaro. Bujné vtipy rojí se v duších veselých a vyletají jak včely z úlů. Tingl-tangly plny a u kas bouří lidstva zlostné vlny, neb místa není. Zvlášť „U perské sluje“, kde Therese denně kachnu představuje a výstup onen opakovat musí, kde kachna přejí se a mnoho zkusí – – oh, Paříž! Paříž! Stejná v každém čase. Epocha jedna dějin sřítila se, nepřítel ve zdech – tím víc jen se baví, nic nezděsí ji, pranic nezastaví, ba, sensace to, cítit každým ránem, 213 že není Ho tu, jejž svým zvala pánem, že cizincům se musí v náruč vložit, že – pastva nervů – – – musí cizoložit... 214