VLASTENCI. VII.

VLASTENCI.
VII. (1815.) (Po návratu z Elby.)
Renard: Bourbonský podagrista už je v prachu! Melilot: A císař v Tuileriích – sláva bohu! Teď teprv zřejmo, že ta Revoluce vyryla příkop mezi staletími – Renard: Toť trefné slovo! Bourboni nám byli ukázkou živou zašlých dob a zvyků – Melilot: Co plísně na nich! Jaká povýšenost! A na co? Z milosti těch cizích pánů se vrátili k nám. Zamihli se krátcekrátce, a přece dost, by poznali jsme v stesku, čím nám byl císař. Měl snad chyby svoje, 231 však skvrny má i nebeské to slunce, a člověk musí vlastencem být předem a jako vlastenec – Mu smí jen žehnat. Renard: Šlechtické parasity, na nichž není nic francouzského, leda řeč a jmeno, nám nasadit zas chtěli do všech špiček státního stroje – do úřadů, vojska – – a reci ze sta bitev, vlasti pýcha, žít měli kdesi v zastrčené prázdni. Melilot: Neyova žena princeznou je přece a chotí hrdiny, jenž rovných nemá – a uražena byla v Tuileriích jakýmsi floutkem – a Dvůr, zvěděv o tom, se ke všemu jí jenom pustě vysmál. Renard: I našinec – jsme sice menší lidé, však přece lidé – žena moje říká, car Alexander že byl zdvořilejší, než leutnant toho bourbonského vojska. Melilot: Ah – konec tomu. Císař je zas doma. Vy víte, jak řek v oné proklamaci o orlu svém, jenž ponese se letem 232 od věže k věži, až se hrdě snese na věže Notre Dame? Což – to je slovo, stil císařský... kdo umí takto ještě promluvit k srdcím Francouzů, kdo dodá jim větou křídla? Renard: Svobodnou On volbou byl vznesen námi, On je náš, my Jeho, a nedáme si nikým rozkazovat! Melilot: Stát budem k němu. Vždyť on jistojistě vítězství připne zase k orlům svojim. Renard: Rakousko půjde, musí jíti s námi, i Anglie... ve Vídni na kongrese se protivy prý hodně přiostřily... Melilot: Čas nejvyšší, ty zpupné Němce zkrotit, především Němce... Jak ti hrubci vedli si po Francii!... Jak ten Blücher řádil – eh, darmo mluvit... Zkrotit je, jak kdysi... Auerstädt, Jena... Renard: Cara Alexandra mít bude, doufám, císař za přítele, 233 vždyť k výpravě té do Rus konec konců nebylo příčin, ba, je možno říci, že nedorozuměním byla pouhým – Adresu oddanosti jste již poslal? Melilot: Od předvčerejška leží v Tuileriích. Renard: Já svou dal včera. Lijáky jich prší z Francie celé. Každý dává výraz nadšeným citům vlastenecké duše. Melilot: Vše v jednom příteli: Ať žije císař! 234