VLASTENCI II.

VLASTENCI
II.
Po Jeně a Auerstädtu
Renard: Nu, renta stoupla – Melilot: Tušil jsem to, tušil, a v čas ji koupil. Víte, tohle Prusko – nechápu prostě jeho politiku. Renard: Toť jasno přece: žilo z tuku tradic velkého Frice – neslyšelo, hlušec, že v Evropě prim hrá teď Napoleon. Melilot: No, zdrceno je slavně. Svět by žasl, leč rány franckých pěstí se mu staly už něčím všedním. Renard: Schvaluji to plně, že císař zabral Lübeck – máme přístup k baltickým vodám. Bremy, Hamburg máme, jen takto možno zatít řádně žílu anglickým kupcům. Melilot: Víte, mezi námi: nesdílím nijak kritických těch obav, jež tu a tam se slyší po Francii. 58 Prý tyhle války vysilují zemi! Daň krve prý je hrozná! Pane, k smíchu! Mír shnilý stojí víc – to za Bourbonů jsme viděli přec všichni stejně jasně. A válka – to je bouřka v dusném parnu. Vzduch vyčistí, jí všecko osvěží se. Jen uvažte: hle, průmysl náš kvete, továrny naše mají stále práci, je uniforem třeba, zbraní, prachu, je zásob třeba – řekl bych, že válka je digitalis, která povzbuzuje krev k rychlým tempům. Mám teď objednávky na sukna uniforem, spousta práce, jak možno tedy mluvit proti válce? Renard: A kdyby ještě žádala si daní! Leč vojska naše žijí z kontribucí a s každým mírem miliony přijdou válečných náhrad pěkně do Francie. Melilot: Já žiji, dělnictvo mé, vůbec všudy se cítí vliv ten. Nemluvě už o tom, že vlast též vzrůstá, máme nově země, jež odvádí nám jednak pěkné daně a jednak odbytu jsou kontingentem tovarů našich. Renard: Dlužno též se zmínit i o slávě, v níž Francie se skvěje, věc veliká to – 59 Melilot: Svatá pravda. Sláva, toť statek národní, jejž ukládáme do listů dějin. Potomkové naši závidět budou nám to účastenství velikých lidí a té velké doby. 60