PĚTADVACET PÍSEČÁKŮ

PĚTADVACET PÍSEČÁKŮ
Pětadvacet Písečáků, hoši jako topoly, tak jsme stáli v kumpanii, oči jako sokoli; tornistry nám dali, flinty, přes hranice hnali nás proti šelmě Bonapartu na císařův na rozkaz. Oh, ti páni oficíři kterak jsou nás honili! My jsme měli jenom nohy, oni arci kobyly. Od Vídně až k Regenšpurku pěkná cesta – vzal ji ďas! – pětadvacet Písečáků, pětadvacet bylo nás! Tam už čekal Bonaparte, čert francouzský proklatý, a ti jeho musijové klepali nám kabáty – a když nám je vyklepali, pan generál moudře řek, že máme jít po Dunaji pěkně k Vídni nazpátek. Dunaj tekl mezi náma a my mašírovali, u Ašpru pak jsme se znovu s Bonapartem porvali, 92 ale z nás už, Písečáků, pět mládenců chybělo – v černé hlíně regenšpurské všech pět tiše leželo. Dvacet hochů Písečáků, dvacet už jen bylo nás, u Ašpru jich padlo osm, u Wagramu deset zas: čert francouzský Bonaparte s těmi svými musiji, kde nás trefí, tam nás lapí, mlátí, tluče, pobíjí. Třiadvacet Písečáků v cizí zemi hrob svůj má, a ten poslední můj krajan sšavlován byl u Znojma. Císař pán pak s Bonapartem přátelsky se setkali, tuze rádi hned se měli, objali se, líbali. Dvacetčtyři Písečáků dokonalo uboze – já jen jako pán se vrátil hezky v slámě na voze, u Znojma jsem nechal nohy, obě nohy, lidičky, a teď o nás, Písečácích, zpívám tyhle písničky! 93