DANTON. II.

DANTON.
II. V Arcis, v letě 1795.
Mdlo v duši, Dantone, mdlo v duši, hlavě. Já ujel z Paříže té, z toho vzduchu, jenž rudý svit má a je těžký plícím, protože syt je vypařenou krví. A syt jsem sám. Já v rodný kraj svůj spěchal v bláhové touze, že zde najdu zase jas klidný vzdáleného dětství svého... Náš dvůr jsem našel, jsou tu naše stromy a vody říčky, jež jsem brázdil kdysi i v sadu kopec písku, jejž má matka mi k hraní tenkrát nasypati dala – a to je všecko. Když jsem vyšel odtud, já byl jak číše šumné tekutiny, já z toho žil, co přes kraj přetékalo – dnes prázdno ve mně, číš je vysušena. A „bozi žízní“ – říkává tak Camille. 150 Má mladá žena má tak tklivý pohled a chytím-li jej chvilkou nestřeženě, je plný obav. A já vím, že právem. Bohové žízní – a já mohu podat jen prázdnou číši. Svobodo ty hrozná, my myslili, že dovedeme řídit směr kroků tvých a rychlost chůze tvojí! Že spokojí se rty tvé zkrvavené tryznami těmi, jak se hlavám našim kdy uzdá ti je k ústům předkládati! A zatím strašný krok tvůj duně padá v životy lidské jako v mraveniště, nečekáš, ale železná tvá ruka oběti lapá podle chuti svojí, ať nepřítel tvůj, ať to sluha věrný a čelist tvoje drtí, až ti po rtech krev proudy plyne. Mdlo je, drahá, z tebe. Ubohý Marat... nikdo neupře mu, že miloval tě, že ti sloužil věrně dle sil svých nejlepších a zdání svého – a ve tvém jmeně byl ti podán v oběť a tys ji vzala... Mdlo je v duši mojí... A vidím, jak tvůj rudý pohled chodí po mojí stopě – a já síly nemám, 151 bych skryl se, uprch. A kam prchnout také? Lze Dantonovi od tebe žít v dálce? Lze vlast si odnést jak prach na podešvi? A je to věčný zákon: Revoluce začíná každá hrstkou apoštolů, již podlehnou, a končí sborem kněží, již zradí ji. Že Robespierre je knězem, je čas můj tu a hodina má blízka. A jistě proto zaletěl jsem na skok sem k hnízdu svému, k stromům těm a cestám, k té říčce čisté, aby uzavřen byl kruh žití mého. Těžká je má hlava, nuž, donesme ji nazpět... do Paříže... 152