SEPTEMBRISTI

Josef Svatopluk Machar

SEPTEMBRISTI (Od 2. do 6. září 1792)
Vznes hlavu, občane! Tvých dvacet roků stát musí pružně zpříma jako topol – a krok si srovnej! – ráz, dva – levá, pravá – nu vidíš, už tě pochodový rytmus jak vlna nese! Hochu, popatř na mě! Moh bych ti tátou být – a jdu jak jelen, co ty tu vlečeš svoje údy těžce jak panák olověný! Jsi ty voják?! Máš hlavu těžkou starostmi? Eh, k smíchu! Starosti tvoje! Co by mohlo tížit tvou hlavu kudrnatou! Dvacet roků se nedá ohnout – všecko letí přes ně jak stíny bílých mraků svěží loukou – květ neskloní se, tráva nezachvěje. Starosti tvoje! Hlavu mou měls vidět, když starosti své měla... když tě tíží jak balvan hrozný – den je bez pokoje, noc beze spaní – mozek zbičovaný úzkostmi, vztekem, hrůzou, obavami tě bolí, strašně bolí – – Ženu mám, dvě děti, má žena stoupenkou je Revoluce, je patriotka – přede třemi roky šla s těmi, kdož šly pro Capeta zrádce si do Versaillu, čin to velký, hochu. A chlapci moji rostou nedočkavě, by Francii, kde třeba, sloužit mohli. A já byl při útoku na Bastillu, já s těmi byl, kdož Capetovi v dubnu nedali ujít v St. Cloud; já jej vítal, 94 když patrioti v mřížoví pík vedli jej od hranic k nám nazpět do Paříže; já v zástupu stál, v nějž dal musketami Lafayette pálit; dvacátého června já v Tuileriích byl a v srpnu opět, to desátého srpna, kdy jsme zřeli, že to, co zve se trůnem, není ničím než sametem a dřevem – při všem byl jsem, kde Vlast své děti uviděti chtěla. A když se vzkřiklo: Vlast je v nebezpečí! já, jak sta jiných, chtěl jít na hranice, jist, Vlast že postará se o mé děti... Však dovedeš si, hochu, představiti, jak je as ptáku, když má letět z hnízda a ví, že v blízku na pisklata jeho tchoř, či vím, jaké jiné hnusné zvíře hladově číhá? V Châtelet a la Force seděly pochytané stvůry Dvora, aristokrati, vrazi Revoluce, a v Bicetre a Salpetière byli a slovem: všude. Kdo moh ručit za to, že co se v dálce bijem za Francii, prodejná ruka neotevře zámky a nevypustí rdousit, bít a vraždit bezbrané ženy naše, naše děti? Vždyť Capet Veto v Templu toužně čekal a králové – jak dobře říká Marat – jsou zvěří lidožravou... Tak jsme měli Francii hájit kdesi na hranicích, co v srdci jejím úkladný vrah seděl a dýku brousil... Marata znáš, hochu? Pak dobře víš, že co svět světem stojístojí, lid prostý neměl rádce věrnějšího. A Dantona znáš? Chlouba Revoluce, 95 meč její, jazyk její, oko její. A Marat řekl: Krátké pořízení: strach ze zrádců máš? Věs je na lucerny! A Danton řekl: Je-li ve zdech města, co nadějí jest vrahům na hranicích, pak nutno předem vyčistiti město! – Tak jednoduché – a my nesli před tím jak ovce hlavy, my jsme nevěděli: Jít na hranice? Zůstat doma, střežit? A trpěli jsme. – Hochu, vztek a bolest když hlavu stisknou ti jak čelist kleští a ty jsi bez rady a bez myšlenky – to peklo nechci prožít ještě jednou! Komuna dala seznam, zvony povel, my vzali šavle, sekery a píky a k la Force šli – hochu, je to tvrdé a krvavé – leč musilo tak býti. My volat dali je – jak který vyšel, vzdych posledně. My bili zprvu klidně, pak zuřivě – měl každý něco v očích, čím mimovolně urážel tvou bytost a jejich hebká kůže, bílé ruce a jakás povýšená vůně těla – vše snižuje tě – bili jsme je vztekle, a oni i v té chvíli umírání lhostejnost jevili nám urážlivou, ne, krom té řeči necítili s námi a byli bratry Rakušanům, Prusům – a zrádcům v Koblenci – oh, jak jsme bili! Až ruce umdlevaly, až nám v oči tma rudá lehla, chřípě plny byly mdle nasládlého puchu lidské krve. A z la Force jsme táhli k Châteletu, k Bicêtre potom – všude nechali jsme 96 kus starostí svých, během tří dnů, hochu, vězení prázdná byla, Paříž čistá a lebky naše zcela bezstarostny. Tak musilo být, proto tak se stalo. A vidíš, teď jdu lehce – pták tak letí a všichni lehce jdem, je klidno vzadu. Docela jinak ku předu se stoupá, když hřbet je krytý. Ráz – dva, levá pravá, tak vykroč k čertu! Občane, snad nemáš šíp lásky v srdci – říká se „šíp lásky“? – Eh, říkalo se – teď se musí vzkřiknout: Ať žije Vlast! Chceš tabáku? Mám, hochu, zde, nacpi dýmku – a dej starostem svým – tvé starosti! – pár komárů to nejspíš – dej odletět jim s tabákovým dýmem! 97

Básně v knize Oni (in Roky za století 1, in Svědomím věků 6, in Macharovy spisy, svazek 19):