Z DENÍKU Mlle DE T.

Josef Svatopluk Machar

Z DENÍKU Mlle DE T.
16.
2. září 1793.

Už troufáme si jenom v převlečení vyjíti z domu na procházku dení, tak papa šaty zahradníka nosí, já kuchařčiny, přečasto jdem bosi, já mívám koš a v něm dvě hlávky zelné. A všecko je už teď tak přijatelné a nad ničím se nikdo nezastaví – jen život zachovat si mihotavý. A k čemu? K čemu? Nevím. Nikdo neví. I papa neví. Jsme už jak dva zjevy ze žití záhrobního: nemluvíme, náš spánek se jen na půl ucha dříme a volně vydychnout se obáváme. Už není přítelkyně, není známé, buď rozprchly se, či jsou uvězněny. I papa osaměl tu. Uzamčeny jsou dveře bytu – kročej venku znící nás plní hrůzou; měsíc po měsíci se vleče takto, rok už v tomto bytě jak němé stíny dva se šinem skrytě. V St. Antoine jsem dneska s otcem byla. Nějaká žena nádobí tam myla u kašny v shluku lidí hovořících, mně povědoma byla: v očích, v lících tkvěl známý výraz; ptám se papa, praví, že měl by znát to naklonění hlavy – v tom, jakby cítila to, hlavu zdvihla a sotva pátrající zrak můj stihla, pobledla, zrudla – a my poznali ji. Madame de Lussac, známá z Tuilerií, 120 kdys královnina dáma, přítelkyně, jen oči přimhouřila lehce, líně, jak sluneční svit obtěžoval by je – nic víc. A už zas nádobí své myje a z lidí někdo hrubě mluví na ni a Madeleinou nazývá tu paní. Když jsme se na to domů vraceli, oči mě jaksi hořem bolely – ten holý život! Tolik člověk zkusí a v posled přec jej asi ztratit musí! 121