GEORGE WASHINGTON

GEORGE WASHINGTON
Tou branou, jež se zavírala za stoletím, odešel rychle – neměl bratrů kolem a nechtěl vejít v dobu, o níž věděl, že nikdo nepůjde po stopě Jeho. Jen v říši stínů našel bratra duše Svojí: byl dávný Říman to kdys, Cincinnatus, jenž výši moci opustiv, šel k pluhu – teď podsvětím jdou, druzi osamělí. Neb Zásluhy si nikdy mzdy své neodepřou a Moc jak samozřejmou daň svou berou: Vlast osvobodit – Vlasti potom vládnout a dobře žít v té gloriole Slávy. Vlast osvobodil podivín ten americký, dal pevné řády jí a určil dráhy příštího žití – potom odmít všecko a k polím, lesům na farmu se vrátil. Co dělo se v té duši Jeho? Doznala si, že síly její mizí? Že ta ocel se opotřebovala v tuhé práci? Že zbývá jen, co stačí prostě k žití? Či zmocnilo se Ho to tiché znechucení, jež sídlí na výšinách Slávy s Mocí? To „všecko poznal jsem a vše je marnost“? Či nestálost všech zemských věcí cítil? Kdo poví?... Odešel... A tak vzal příležitost i Závisti, by svlekala Mu řízu, 167 i tlachu, aby vážil Jej a měřil, i hlupství, aby souditi Jej mohlo – i vděčnosti těch řídkých, spravedlivých duší, by omlouvala slabosti snad Jeho a odpouštěla Mu pro Velkost byvší snad vrávoravé kroky stáří Jeho. 168