Při západu.

Při západu.
Ta divná odpolední chvíle, kdy západ začne plápolat! Tu člověk v dlaně hlavu chýle vzpomínkám nemůž’ odolat! Ta nebesa, tak leskuplna, tak září štědra, vznešena, že v šedé dáli mraků vlna jest jimi krásně zlacena!... Ó mladé sny, ó touhy mládí, kdy raketou verš první vzlet!... A drsný život dále pádí – kam člověk cílil!... Kde je teď!... [11] A západ zvolna dokrvácí, a zlatá červeň zhasíná, a člověk s trpkou resignací jen dál a dále vzpomíná! Čas urval veršům sílu, vzlety, a setřel s křídel jejich pel, a strhal s duše všechny květy – a člověka zde zapomněl!... Teď v šedý prostor kanceláře na hrozných číslic hromadu, jak z mladosti sen, padá záře mu hasnoucího západu. V těch stěnách verš je tíhou spjatý a bojácný a churavý, jak pták, jenž o železné dráty si v kleci hlavu krvaví... 12