Refrain k životopisům českých literátů.

Refrain k životopisům českých literátů. (JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.)
To není nejtrpčí los umění, když vlastní bolesť v hořké verše tryská – tu aspoň krev se v granát promění a slza často jako perla blýská. To ne, když duši schvátí mračný stesk nad hnisem, bídou, jež zde „světem“ sluje – z těch mračen aspoň vyrojí se blesk a ten buď zžehá nebo osvěcuje. To ne, když s resignací bolestnou se začne člověk životu v líc dívat – v tom útěcha už: umět’ duši svou a bouře šum v ní všemu světu skrývat. Je trpké to, jak závisť jako had tvé dumy jedovatým zubem trhá, jak hlouposť, jež je drza posavad, své duše bláto na tvé dílo vrhá... 22 Jdi kamkoli, máš u nás Thersita, stvoř cokoliv, máš všudy Herostrata, a čím dál, tím víc hlouposť rozkvítá, a tím víc cítíš, že je mnoho bláta... A to, co z díla tvého musí žít, nechť šťastně závisť, zlobu každou přečká, a budoucnosť když musí všecko smýt, čím pohází tě nyní tato smečka – toť trpké k vzteku, že vždy s jménem tvým ten každý had a hlupec bude chován, že, třeba souzen soudem budoucím, při jménu tvém přec bude pojmenován. Jak Herostrat a jako Thersites – však přec v těch příštích věcích bude žíti, a tobě nutno za něho už dnes to velké vstupné do nich zaplatiti... 23