Causerie.

Causerie.
Vy šťastní, které Musa vede z bran městských v usmívavý luh, kde stero obrazů vám přede a stero tónů vodí v sluch, kde nechá zvonit vaší písní zpěv skřivanů a květin dech, báj, kterou sobě dívka vysní, jež trávu nese na zádech, a barvy luk a lánů klidných a dálných horských vrcholů a modrých lesů, vesnic vlídných, cest prašných, dlouhých topolů – co obraz, to vám v tóny změní, co tón, to zas je obrazem, a váš duch v mírném rozechvění je všeho toho odrazem – ó, šťastní, šťastní milovníci té, jež vám dává srdce své, té krásky s opálenou lící, té zdravé holky venkovské!... 37 Má Musa moderní má šaty a střevíčků dvé z atlasu, má ruce v rukavičky spjaty a tmavou růži u pasu, líc její není vzorem krásy, však intresantně pobledlá, má pěkné, rusé, lesklé vlasy, jež moda k ceně přivedla, má oči hluboké a chladné, jichž pohled chvívá nitrem mým, já patřívám v ně v noci, za dne, však barvu udat neumím. Má ráda město, šumot denní, jak víří v hlučných ulicích, rej lidstva, vozů rachocení, i barvy domů mlčících, má ráda noci, kdy se třese tam vichrem každá lucerna, má ráda, když se nad ním nese spoušť mraků neb bouř příšerná, má ráda divadla a bály, zvuk hudby ji vždy proniká, má ráda tanec, tančívá-li, sotva se parket dotýká, i do přírody vyjde ráda a v ní má podzim nejradší, když v starých parcích listí padá, a zem se v mlhy obláčí. 38 Je ženou ve všem: V obličeji i v záhadné své povaze, mě otravuje láska její, však bez ní teskním neblaze... Ach, draze musím zaplatiti té přízně její projevy, slz, vzdechů, citů vlnobití, pak řídké její úsměvy! A zdrží se vždy u mne chvilku a náhle začne plachou být, a zimu v očích, chmuru v čílku se chystá zase odejít; než odejde však, zničí vždycky té přízně svoji důkazy: má pro ně smích jen ironický, jenž vždy mou duši zamrazí, a veršům, slokám, každé básni vždy vezme cosi, až mi žel – dřív motýli to byli krásní, však ona setře jejich pel, a tak je vrhne zase zpátky a poznamená kousavě, z jak bídné, efemerní látky se rodí snění o slávě. – A dobře vím, že ona jednou tím smíchem svým se zasměje nad mojí hlavou mrtvou, lednou, nad hrobem každé naděje, 39 nad mojí prací, mojí snahou, nad upřímnou mou láskou k ní, – ten její smích už zemskou drahou v můj sluch tak pronikavě zní – vím vše a všecko jasně vidím, však smířen jsem už s losem svým, a nikdy nijak nezávidím těm druhům svojim šťastnějším, vždyť jest to žena: nemiluje a nechá se jen milovat. A láskou, která otravuje, já musím ji mít k smrti rád... 40