Večer nad Žamberkem.
(PANÍ TEREZE SVATOVÉ.)
Vzpomínka malá – její dech
mluví však takovou silou,
jako bych spatřil po letech
dědinu rodnou svou milou...
Bylo to v máji: v barvy dne
míchal už večer stíny,
a ticho svaté, souladné
neslo se do krajiny.
Východní nebe docela
zhaleno plachtami mraků,
a v tesknou tmu se ztrácela
krajina pod nimi zraku.
Jako dva bílí obrové
s bizarrní mohutnou hlavou
Žamberské věže chrámové
zřely v tu oblohu tmavou.
78
A zvolna zdály se kol jich pat
do černé houštiny stromů
drobnět a mizet a zapadat
střechy a bílé zdi domů...
Však západ, západ! Hořel plál,
a já zřel do něho zmámen.
Jako by kdos tam zažehal
ohromný, bengálský plamen.
Kaplička, hřbitov, křížů sbor,
stromků pár, skalnaté tesy,
vlnité hlavy blízkých hor,
porostlé chmurnými lesy,
pruh žita, jenž se v obzor táh,
stádo koz, jež kopcem spělo,
v určitých pevných konturách
v krvavé pole to čnělo...
A jak jsem hleděl do nachu,
oči mé zvábila zcela
ježatá hlava Žampachu
pochmurná, vzdorná a ztmělá,
až se mi zraky zatměly,
a roje krvavých kruhů
nesly se, točily, koulely
po tomto ježatém pruhu.
79
A jeden obraz úprkem
za druhým v duchu se střídal,
jak jsem je ve škole v dětství svém
bájivým okem kdys vídal...
Pan Pancéř kdys se dobře bil,
meč jeho byl na slovo vzatý –
sám císař za to zavěsil
mu na hrdlo řetěz svůj zlatý...
Pan Pancéř pil a hřmotil, klel,
oči mu plály jak plamen,
ohromný nůž a přilbu měl,
černý plášť visel mu s ramen...
Pan Pancéř zlato, zboží krad’,
rozbíjel kupčíkům hlavy,
až přišel císař, zbořil hrad –
a konec byl zbojnické slávy!...
Krev ssedlou a vztek na tváři,
kol šíje ten řetěz zlatý,
pan Pancéř veden byl k císaři
důkladným provazem spjatý.
„Ten řetěz dostal’s ode mne,“
Karel zří do očí jemu,
„co císař dal, to víc nevezme –
přidá však oprátku k němu!“
80
A když se západ ve nachu
a v lesku zlaceném koupal,
v kouřících troskách Žampachu
pán jeho větrem se houpal. – – –
– – – – – – – – – – – –
Teď už jen třáseň krvavá
plála nad ježatou lebí,
jako když od ohně záplava
prošlehá na nočním nebi...
A mně se zdálo chvílemi,
že vidím zřetelně sledy,
kde se kdys zvedaly nad zemi
věž, hradby a hrad ten šedý.
Ba, zdálo se mi, vidím teď,
jak příšerně, živě se šklebí
napolo zbořená, trčící zeď
a kouř z ní krouží se k nebi,
stromy jsou kolem skáceny,
na zemi krev ještě znáti,
ve rumu čakan vztyčený
a na něm tělo se klátí,
bradatá hlava, v ní plno ran,
na hrdle řetěz se blýská –
oblohou letí pár černých vran,
snáší se, krákorá, výská – – –
81
Planoucí západ zatím has’,
tmavý háv po něm se šinul,
už jenom narudlý úzký pas
se kolem Žampachu vinul...
Noc byla beze hvězd, dumavá,
jak je sklon máje vždy dýchá,
a světla z Žamberku žlutavá
zírala do toho ticha...
Já ještě vzpomínal na ten den,
jak tenkrát ve školní škamně
Pancéřův ohavný konec ten
bolestně působil na mě.
Pan Pancéř se mi číms velkým zdál,
já bouřil na jeho katy –
nejvíc však přec mě jen zajímal
ten řetěz od císaře zlatý...
82