POHÁDKA O KVĚTU ŠTĚSTÍ.

POHÁDKA O KVĚTU ŠTĚSTÍ.
Jak obyčejně z večera šli spolu kolem jezera, šli ruku v ruce, v zraku zrak – jen milující chodí tak. Byl chmurný den, a mraků sbor poletal kol hlav tmavých hor, a divým větrem zpěněny své hnaly bílé hřebeny po vodě vlna za vlnou, jak čekaly by bouři zlou. Les temně úpěl, po snětích zněl táhlý sten a divý smích. Tma smutná snášela se níž, a z dálky bouř kvapila blíž. Však což je tma a bouře zlá, kde láska zářným leskem plá? Tma kolem nich, nad hlavou mrak – jen milující chodí tak. Tu ona hlavu pozvedla, na tmavé hory pohledla: „Hleď, nastává ta svatá noc, kdy jeden květ tajemnou moc od nadzemských dostane sil, a kdo je čist a bohu mil, ten jistě najde tento květ a jemu otevřen pak svět. Jej nepřemohou nemoci, on jiným umí pomoci, 20 blesk domu jeho střehne sese, krup příval nikdy nesnese se na lán jeho bohatý, a dobytek mu rohatý vyrůstá stále v hojnosti. U celé obce v vážnosti jest on a celý jeho rod. Na druhé straně těchto vod, na hoře, lesů ve klínu lze nalézt tuto květinu. Jen ta teď – dím to s bolestí, našemu chybí ku štěstí. Znáš, jak můj otec tvrdý jest, a hleď, přisáhl na svou čest, že blaho drahých dětí svých do rukou nedá žebráckých. Ó odpusť jeho řeči zlé, on nezná zlaté srdce tvé! Kdo o půl noci stane sám na hoře za jezerem tam, když mraky ty se rozplynou a měsíc blýská září svou, před sebou náhle zří se stkvět stříbrný štěstí svého květ“. * Noc byla hrozná. Do dáli lesy i vlny stenaly, mrak za mrakem plul oblohou, a každý nesl bouři zlou. Ku břehu přiběh jezera, kde stáli spolu z večera, člun dubový tam odvázal, 21 jejž v rákosí vztek proudů rval, a uchopiv pak vesel dvé ty vody brázdil sinavé. Chtěl z tmavých lesů jediný květ přinést v ruce dívčiny. Vztek vln uchopil loďku hned a v divoký s ní kvapil let, co platna vesla, námaha – bouř jeho síly přemáhá, a zdá se mu v ten hrozný čas, jak tajemný by slyšel hlas: „Dnes najdeš svého štěstí květ“! a echo volá řeč tu zpět: „Dnes najdeš svého štěstí květ!“ * Půlnoc se letem blížila, k jezeru dívka kvapila; přes bouřné vody chtěla plout a štěstí květ tam utrhnout. Noc byla hrozná. Do dáli lesy i vlny stenaly, mrak za mrakem plul oblohou, a každý nesl bouři zlou. Na dobře známé místo šla, však člunu nalézt nemohla. Zlá pojala ji předtucha a kvapila jak bezducha po rákosí a rokytí – však loďky nikde nezříti. A tu se mračna rozplynou, a měsíc pluje výšinou, 22 a jezero se zastříbří – ó, hrozno, hrozno, co tam zří! Zří člun a klobouk v středu vod, jež vítr honí o závod! A zdá se jí ten v hrozný čas, jak tajemný by šuměl hlas: „Dnes našel štěstí svého květ“! – A echo hučí řeč tu zpět. * Vypluli na lov rybáři – dnes se jim jistě vydaří. Kdy sítě z vody tahali, tenké se svazky trhaly, a věru byl to divný lov! Dvé mrtvol vydal vody krov v objetí těsném semknutých! Klid svatý psán byl v líci jich, a ret jich zdál se sladce chvět: „My našli štěstí svého květ“! 23