MARKETKA. I.

MARKETKA.
I.
Svou ručku malou bílou, svěží mi svěřte – jenom na chvíli... v ní celé moře štěstí leží, a šťasten, kdo jí docílí... Žár slunce tady mile pálá, park chví se dechem májovým – tak, slečno má, co jste se ptala, já poctivě vám zodpovím. Mé lásky? Pocit vonný, sladký mi dávaly vždy z počátku, já házíval vždy život vratký vší silou v takou pohádku – A když jsem ztracen žil v ní zcela, tu drobounkými prstíky v mé srdce ručka zarážela své prosaické špendlíky, a když jsem vykřik – ona vstala a s rozhorleným pohledem, že bídákem jsem, povídala, kde cítil já, že bědným jsem. – Proč mi tak divně v oči zříte? Proč se tak náhle smějete? Dnes možná, slečno, nevěříte – však jednou též tak řeknete! 24 Nuž, krátce: Všechny lidské chvíle mi nějaký jed otrávil, můj celý život nemá cíle a hledat mu ho – nemám sil. I bojovat mi protivno je – a za co? Nemám zápalu; náhoda zmítá žití moje, jež nuda sžírá pomalu. Kde příčiny? Ach, když tak zbývá po pyšné lodi bídný vrak, jenž zoufale se mořem kývá – nač ještě ptát se: proč a jak? Jen k vaší ručce sklonit hlavu, ji jednou ještě políbit, pak klobouk vzít a bez pozdravu a nenápadně do tmy jít... 25