PÍSEŇ O IDEÁLECH.

PÍSEŇ O IDEÁLECH.
Hoch kráčí bledý s plavým vlasem a planoucíma zrakoma, a v rukou lyra sladkým hlasem se chví a toužně duní časem, a jinoch květnou nivou stoupá, zrak nadšený se v modru koupá, kde světlých vidin sta se houpá, a v skráň mu bije křídloma. I zasvěcuje svoje vzněty a všechny síly v žití svém, svých činů nejkrásnější květy a myšlenek svých celé světy jen lidstva na trůn povznesení, své vlasti, rodu oslavení, a v mladistvém tom zanícení chce býti jeho Tyrtaeem. Dvě modré oči pak mu planou na čarovných snů obzoru, květ ženství, neskvrněný hanou, mu klesne na hruď milovanou – a jeho slavné, velké jmeno, glorií věčnou ozářeno, ve srdcích lidstva bude ctěno i v pyšných deskách z mramoru. Jest mužem hoch a v život vkročí, jejž zřel jen clonou mlhavou, už vidiny mu mizí z očí a lehce vzduchem dál se točí, v nich jeho zrak se ještě stápí, – 44 co prosa tkne v něj ostré drápy, a již tu drsnou cestu skrápí svých zraků rosou krvavou. A přejde čas – a všemu zvyká, a k žití chuť v něm vítězí... Tu v suchá data úředníka květ citů seschlý uzamyká a tloustne, dbá teď o něj žena, jež nad předsudky povznešena – cit, krása její nahrazena mu hojně byla penězi. Neb pod prapor se staví fráse, prý v služby svého národa, a radami a řečmi háze, chce copů, šosů bořit hráze, zná ledabyle vlasti děje, při pivě české písně pěje – a kde se úsměv, zlato skvěje, tam krev i duši zaprodá! Neb aspoň přísným soudcem býti chce v říši volné umění, a vše, co nemůž pochopiti, chce katovsky jen popraviti, a pustým úsměškem to stíhá, v čem posvěcení blesk se mihá – jen všednější čím která kniha, tím víc ji chválou ocení. Jen vy, vy řídcí vyvolení, kdož blouzniti jste přestali v tom nerozumném zanícení 45 a v idealech, kterých není; již umění jste milovali, jichž soud předsudek nezakalí, již máte vášně, hněv a žaly, v čemž jste vždy lidmi zůstali; vy tvoříte, a trpkost, bída jest truchlivým vám údělem, vám myšlenky ten kritik hlídá, a profesor rad napovídá, a úředník od svého stolu a politik v svých věrných kolu útrpně hledí na nás dolů – a pokračují v díle svém. A to vše přejde. Frašku bědnou přestanou oni všichni hrát. Smrt přetrhne jim rukou lednou tu efemerní práci jednou i plané činy nečinnosti. A za pár roků v budoucnosti si bude prachem jejich kostí a jmenem, soudem vítr hrát! 46