ÚČTOVÁNÍ.

ÚČTOVÁNÍ.
Jak se to skončí? – ptám se vždycky, když do minula hledím zpět... co může přinést život lidský, to vidím v tůni zašlých let. Já věřil vše – a potom pranic... Vlast, lidstvo, bůh – hm, mládí žár.. Mám schladlý popel z černých hranichranic, kde spálil jsem těch model pár. Na rty mé polibků pad příval, do srdce kapal ostrý jed; hrst dobrých přátelů jsem míval, z nichž často vzorný lotr zkvet. Já sil i sklízel bujné vtipy a s hlupci jsem se doved smát – jak často žert nám na rtech kypí, kdy člověk měl by proklínat! Já bídu znal i ponížení i hrozný stud sám před sebou, měl také chvíle povznesení, ba, zářil jakous velebou; já často pomocné ždal ruky a dostal rad vždy jako zrn; mně způsobil též jisté muky tradiční poetický trn – Jak hřivna z bible v hloubi země dnů světlých trocha mrtvě spí – 118 co všechny černé chvíle ve mně jsou živy, krev mi upíjí. A člověk zírá v chabé touze v budoucna závoj mlhavý – a: jak to skončí? – to je pouze, nač můž být ještě zvědavý. 119