LEGENDA.

LEGENDA. Která mohla být napsána také po mé smrti.
Umřel jsem. Že snaha po lepším po smrti zbyla v mé lebi, tož jsem šel aetherem studeným vysoko, vysoko k nebi. Zeď hrozná, železná dvířka v ní, kolem se sta duší plazí, své čisté svědomí chopil jsem a dal tři na dvířka rázy. Vykoukl Petr ven – znám ho, znám, pleš, oči, vousy! – tak právě před lety vypadal, když jsem ho měl v biblické dějepravě. – Papíry vaše! – řek úřadně. Dal jsem mu nevolky volky list křestní, snubní a úmrtní s podpisy na všem a kolky. Prozkoumal, dvířka otevřel a skoro kaprálsky káže: – V jedenáct hodin je velký soud, čekat, až pro vás se vzkáže! – Vešel jsem v čekárnu. Byla to prostora holá a šerá, řada tam čekavců seděla, umrlých předvčírem, včera. 120 Mudrci, nešťastní na zemi, že došli vědění hranic, bručeli, že ve smrt doufali, tu jsou a – nevědí pranic. Občané byli tam rozšafní, jimž moudrost kanula se rtů: – Nevědět, vědět, hm, hloupá řeč, to čekání zde má jít k čertu! – Tak se tam mluvilo. V koutku pak hlasitě klnula četa doktorům, kteří jim pomohli na tento z onoho světa. Potom se ozvalo troubení a bubnů nebeských bití, křídlaté pachole přiletlo a zvalo nás za sebou jíti. Jdem po dvou. Jaké to divadlo, tyhlety nebeské nivy! Jak ten náš pozemský hříšný zrak na všecko s údivem civí! Jaké to stromy a květiny, vzduch, barvy, čtvernožci, ptáci! Jaké to vůně, a světlo jak se v svěžích křovinách ztrácí! Orkestry andělů sijí tu lahodných tonů svých příval – Kdyby tak člověk jen jistý byl, že člověkem řádným kdys býval!... 121 Svaté a světíce vidíme v bělavých řízách kol chodit, smekáme na pravo, na levo – rozhodně nemůže škodit! Křídlatec vede nás v nádhernou síň, vázne a váhá dál noha: v průčelí září tam ohromný trůn, soudná to stolice boha! Andělů, svatých tam nabito je, člověk až dýchat se bojí. A protože klenba je z rubínů, v růžové barvě vše stojí. Světec kýs dle řeči dělí nás, – národe přestaň už stenat, tady je balsám tvým bolestem: před český dali mě senát! Pachole křídlaté vede mne blíž trůnu k velkému stolu – Pachole křídlaté, šálí mne zrak, kdo že to sedí tam spolu? To že zde jsou moji soudcové? Dík ti, můj bože, a sláva! Neruda hovoří se Žižkou, Havlíčku Hus potakává. Čelakovskému cos Komenský vykládá s úsměvem mírným, a Prokop Holý dívá se v dál pohledem tichým a smírným. 122 Vy drahé hlavy, jimž k ortelu jsem stavěl se již v žití proudu, vy světlé hvězdy mé, stavím se vám ku poslednímu soudu! Na pozdrav kývl mi Neruda... Na levo staví se k stolu advokát, který má vydobýt mou duši diabolu. Na stůl si nakladl brožury, proskripce, námezdné spisy, jež byly mi házeny na hlavu a jež mne tak bavily kdysi... Na pravo, nesa knížky mé, stál bílý andělíček, byl jeden úsměv, a modrý zrak z hebounkých zářil mu líček. Pak přišli svatí a světice, kupili v sbory se, řady – vida, ta pozemská zvědavost je nesmrtelna i tady! Advokát ďáblův čte. Ticho je. Brožury, námezdné spisy, satiry, proskripce, úsudky, sůl žití to z anno kdysi. Čte a čte. Havlíček s Nerudou začali šeptat si spolu, a Čelakovský si bubnoval na ploše soudního stolu. 123 Čte a čte. Chmuřil se mistr Jan, Komenský Holému kýval, Žižka stah rety, stisk ruku v pěst, a na mne se soucitně díval. Čte a čte. Vstal náhle Neruda: – Počkejte, křídlatý pane, jak vidno, známý to případ je zas z té vlasti milované. Už můžem bezpečně, přátelé, božímu Majestátu rozsudek ku sankci předložit a říci v referátu: rozšlapal několik nafouklých nul, potloukl pitomé mezky, a nenávidě měl z duše rád ten bědný a bídný lid český. A že tak někdy v té ráži své vedl si až příliš čile – ty to víš, Havlíčku, může se jít k těm porážkám v říze snad bílé? – Neruda vstal a mně ruku dal: – buďte nám vítán tu hezky! Moloděc, – vykládal okolo všem – vy neznáte ty naše mezky!... 124