GIOTTO.

Josef Svatopluk Machar

GIOTTO.
Cimabue stoupal k Vespignanu s žáky svými po prachové cestě. Horko bylo. V žhavých vlnách stopen kraj se chvět zdál. Florencie v zadu, vrchy zašedlé i modré lesy – všecko zalily ty vřelé proudy. Chodcům nebylo už do hovoru, mistr žízeň měl a chvilkou pustil polohlasem prohřešek a kletbu. – Snad ten hoch tam – mínil jeden z žáků – o pramenu vody vědět může – – Snad má trochu mléka ve svém džbánu – Na stráni tam hošík v středu ovcí kutil cosi. Ovce klidně spaly ponořivše hlavy v bílá rouna, a hoch tak byl zabrán prací svojí, že těch lidí příchod nevzrušil ho. Kreslil s vášní v břidlicový plátek [7] celé stádo, ovci vedle ovce, berana pak v středu, všechny spící, pak i psíka, který natáhnuv se složil čumák na přední si nohy, bdělým zrakem zírá po okolí. Cimabue pohled na tabulku, úžas rozevřel mu tmavé oči, naklonil se blíže, až stín jeho na hocha a kresbu jeho padl. Hoch zdvih hlavu, vstal a s podivením podíval se na ty městské lidi. Cimabue vzal mu plátek z ruky, k očím držel si jej, oddaloval, hlavou kroutil, na hocha se díval. Malý, do ramen jsa jaksi sražen, v bledém obličeji velké oči, skoro dítě. – Nechtěl malovat bys barvami a zlatem taky, hochu? – Hoch kýv hlavou slova nepromluvě. – Šel bys se mnou jako chodí tito, naučil bych lecčemus tě, hochu, matku boží maloval bys, svaté? – Zas kýv hlavou, zase nepromluvil. – Já jsem Cimabue, znáš to jméno? – – Neznám. Já jsem Giotto, pasák ovcí, našich bílých ovcí vespignanských... – 8 Když se večer snášel na krajinu, vrátilo se známou cestou domů stádo bílých vespignanských ovcí jenom se psíkem a bez pasáčka. 9