ERB.

ERB.
Francesco Rinuccini z Florencie vzkaz vyřizuje jasné signorie Johanně, paní zářící a vnadné, jež trůnem Anjou v Neapoli vládne. Poselství vyřizuje zdobnou řečí, jež o cti obce, duchu vlastním svědčí a královně zří v oči ostře zpříma, jak by chtěl vniknout v duši zraky svýma. A hlavou jde mu: Toť ta tedy žena hladová věčně, nikdy nasycena, jež v touze žhavé krev i život pije, jak mluví o tom celá Italie... A pod kastelem zde toť ono moře, kam zapadají v každé ranní zoře po noci divoké a prohýřené mrtvoly vyssáté a zkrvácené... 51 Vzkaz dopověděl se ctí neskonalou, dvůr celý nadšen neskrblí mu chválou – a Rinuccini způsobně se klaní: – Teď ještě slůvko pro tebe jen, paní! – Pokývla rukou, dvůr se odstraňuje. A Rinuccini blíže přistupuje, zrak zahořel mu vášnivě a žhavě a šeptá hlavu kloně k její hlavě. Johanna v smíchu sešpuluje rtíky: – Toť též instrukce vaší republiky? – Jde k dveřím, přes rameno k pánu zírá a ložnici svou zlehka otevírá. – – – – – – – – – – – – – – – – A potom navrátil se Rinuccini zdráv, spokojen a pyšen do otčiny, a město chválu dalo mu a k tomu lucernu pocty nad vjezd jeho domu. A spokojena Johanna též byla: v milosti zvláštní poslu dovolila, by rudý límec z erbu anjouského směl v stříbrném nést poli znaku svého. 52