DONATELLO.

DONATELLO. Karlu Velemínskému.
Mdlý orel k večeru rád navrací se v klid hnízda svého. Stále stoupal k slunci a zíral pevným okem v tváři jeho, leč nedostih ho. Nepřiblížil se mu však ani potom, kdy se zlatá koule, jakoby cíl mu usnadniti chtěla, snížila k zemi. Vzdal se marné touhy a navrátil v hnízdo svoje k spánku. Tak, starče, vrátil jsi se ke kupoli, k té kupoli své rodné Florencie, neb v dálce od ní – všude miserie. A Křtitele zde robí pro Sienu tvé prsty třesoucí se tíhou roků a toužící po věčném odpočinku. Ach, to už není žádný z Křtitelů těch, jak tvořívals je během svého žití! Ten první – dovede si chabá pamět vzpomenout ještě, představit a srovnat? – ten první hoch byl, čistým mládím šťastný, 83 s vítězstvím v očích, pevnou vírou v duši – ba, jinak jsem ho ani nemoh tvořit; sám byl jsem mlád a kypěl svěží silou, pln chuti k práci, plánů spoustu v duši jak jarních poupat na procitlém stromu. A mladí byli všichni, jež mi tvořit dávala nekonečná milost boží, i světec Jiří, pobožný rek David i proroci i Josua, lev páně. Od dob těch mnoho vody uplynulo řečištěm Arna, matička má dobrá neměla tenkrát stříbrného vlásku na drahé hlavě, svět se zdál tak krásný a život ze samých byl svátků složen. A přešla léta. Křtitele kdes chtěli, já udělal jej. A hle, byl to Křtitel, jenž oděn koží, ještěrku chce pozřít. To Křtitel pouště byl, jenž vážně myslí, co kázati má zástupům, až přijdou k jordanské vodě ze všech konců země. Byl vážný, přísný; zodpovědnost cítil každého slova, které lidem poví, a také ví, že účty skládat bude, až přijde jednou ten, jenž větší jeho, a jehož cesty on má upravovat. 84 A Křtitel ten zas podobou byl mojí. Já také otvírat chtěl lidské duše, by Pána přijaly a pravdu jeho. Neb jako slovo k uchu, mluví socha k lidskému oku, a já cítil v duši, že Bůh mi dopřál dovednost tu řídkou, z kamene, bronzu vytvořovat obraz božského syna svého, matky jeho, podoby svatých svých a slávy svojí, by vše to promlouvalo k očím lidí a vzpomínalo, kdyby zapomněli, a nabádalo, kde by vlažni byli... Zas přešly roky. Nový Křtitel přišel a k novým zobrazením nutil ruce. Muž ještě v síle, vážný, mlčenlivý, jenž kloní hlavu ne tak časů tíží jak myšlenkami. Jistě byla mrtva už matka jeho jako máti moje a jistě také jeho povolání mu těžké bylo, jak mně časem moje. Neb když se slunce bylo překlonilo polednem žití, člověk ptát se začne, zda dílo jeho bude dílem dobrým: vždyť stál a cestu ukazoval jiným a prací tou byl zabrán, že své duše nevzpomněl ani. Pochyby též přijdou 85 nad vlastní silou, nad schopnostmi prstů a poslušností jejich, neboť často stín toho nedovedou vyjádřiti, co duše vidí. A ty chvíle nejsou a nebyly mi útěchou a štěstím. Já tenkrát z Říma přišel, kde jsem viděl přemnohé věci, které vynutily mi němý úžas. Nerouhám se nijak a v pokoře jsem vděčen lásce boží, že dovolila, bych ji oslavoval, jak dovedly mé síly a mé ruce – však nedal Bůh nám sebe a své svaté tak oslaviti, jako přáno bylo pohanským mužům modly svoje slavit. Já dlouho prohlížel ty práce jejich a – Bůh mi odpusť – očima se klaněl těm bílým tělům, dokud svědomí hlas mi, křesťanu, tak činit nezakázal. A potom aspoň hlavice jsem kreslil zvrácených sloupů, umné ornamenty, jež v plochách bílých trosek ničí deště a soudy času, Kreslil jsem a začal srovnávat práci svoji dosavadní, své schopnosti a síly k pracím příštím s výtvory těchto starodávných časů – a tu se Řím stal očistcem mé duši 86 a já jsem trpěl jako nikdy v žití. Já musil odejít co nejrychleji, chtěl-li jsem vůbec ještě pracovati. A dlouho potom z mramoru a bronzu jsem reliefy tvořil, ne, bych dostih těch vzorů římských, ale bych sám sobě dokázal, že jich dostihnouti nelze a ztlumil tesknou žízeň duše svojí. Tak Bůh mě ráčil vrátit kruhu mému a soudům našich dní a našich lidí. Ti spokojeni s výtvory jsou mými, však já vím, vše že mohlo býti jinak... A nezapírám: i z mých současníků provedli mnozí leccos líp a umněj, kde chyboval já jako nevědomec a jako slepec. Chtěl bych začít znovu a k zkušenostem let svých míti sílu a svěžest mladosti své!... Marno všecko. Je večer tady. Nutno pomýšleti, že přijde chvíle posledního spánku. A tenhle Křtitel, jenž z pod matných rukou se zjevuje mi, sešlý je a bědný, že postavy už není ubožejší. A nelze jinak. Není síly v prstech 87 a není také jiného nic v duši. Ke kupoli jsem navrátil se v posled jak pták ten večer ku rodnému hnízdu. Zřel do slunce, však nedoletěl k němu. Ty suché údy postavy té truchlé už takřka holé kosti ukazují. A v seschlé tváři ještě planou oči, však to už lampičky jsou, které svítí nad tím, co kdysi bylo. Opuštěn je jak životem, tak světem, tento Křtitel, už odešli mu všickni učenníci a přátelé... Můj Bruneleschi vydal se na poslední cestu k slávě Pána, můj Ghiberti už také opustil mě, mé učenníky odvedl mi Kristus. Jsem v poušti, hlas můj zní v ní úzkostlivý, však nikoho tu, kdo by naslouchal mu. Kol jiných šumí uznání a sláva – ne, nezávidím. Skončena má práce, má ruka klesá. Oslavil jsem Pána dle příkazů, jež položil mi v duši, a nedbal-li jsem při tom spásy její, snad Pán se toho všeho rozpomene, až stane duše ta před soudem jeho. 88