LIST BRATRA MARTINA
G. SAVONAROLOVI.
(1485.)
Můj Girolamo, do Říma jsem došel,
vzdal hrobům světců, jak se sluší, poctu,
a blahořečil jim, že v hrobech leží,
neb jejich Řím už není více Římem,
ne městem božím, ale domem ďábla,
Sodomou hříšnou, kterou vládne zase
pohanství staré.
Chtěl jsi všecko vědět,
já píši tedy. Slzy moje tekou,
že Arno náš by rozvodnil se jimi,
a tekou marně. Svatý otec, papež,
jak Velký Turek žije s ženštinami
a prelati a kardinali církve
se řídí vzorem takým s hůry daným.
Kardinal Borgia k dvěma stům má koní
a čabrak na ně zlatem vyšívaných
a síně s koberci a služebníky –
kde Spasitel náš oslátko měl pouze,
90
jež vydlužil si, pro božskou pak hlavu
místečka neměl, kde by spočinula;
kardinal Vincola, jenž synovcem je
strašného Sixta, o válkách sní, mečích,
rod proti rodu štve, neb radost mívá
ze řevu bitvy – jakby nenakázal
pán Ježíš svému apoštolu kdysi,
by meč svůj v pochvu schoval –
Hrozno tohle,
však hroznější, že křesťanský lid mlčí,
že pekelné to hospodářství církve
za věci samozřejmé považuje,
a nejen mlčí – sám se k peklu hrne.
Už nečítá se Passional, nečtou
životy svatých, ale spisy hříšné
pohanů starých. Doktoři tak, páni,
Řím celý. V zemi svatou putovati
už nikomu zde více nenapadá –
však k místům chodí, která popisuje
pohanský Vergil, obhlíží je, pátrá,
zda popis shoduje se... Pamatuješ,
jak Paduanští našli ondy kosti
pohana Livia a s velkou slávou
je nad portalem radnice své do zdi
vložili v pýše a jsou do dnes ještě
hrdější na ně, než na svaté tělo
91
Kristova sluhy, světce Antonína,
jenž pod oltářem dómu jejich leží?
Řím Paduu v tom musil předstihnouti.
Hle, vyprávěli mi zde bratří mniši
o čase tom, kdy bylo nalezeno
v Ostii městě tělo drahé máti
svatého Augustina – srovnával jsem
s tím, čeho jsem byl sám v dnech těchto svědkem:
Na cestě appijské, jež vede z Říma,
Lombardi, pátrajíce po mramorech
– a v místech těch jich velmi hojně leží
od časů dávných – našli v klínu země
kamennou truhlu. Mramorová byla
a práce umné z pohanského času.
Když víko odklopili, našli tělo
dívčiny jakés, pohanky to dávné.
Vonnými mastmi bylo obaleno,
jež odlouply se, jak se loupá obal
kaštanů našich. Tu se objevila
ta dívka, jakby byla jata spánkem,
tak krásná, že ji nelze popsat slovem,
a kdyby možno, ti kdož neviděli,
by nevěřili. Obličej byl bledý,
však bledosti té, která údělem jest
jen ženám živým, z rudých retů svítil
92
řad bílých zoubků; uši měla malé,
průhledné skorem; vlas byl černý lesklý,
a v zadu stočen v uzel; v dlouhých řasách
jen z pola přivřených se leskly oči,
jakby ta dívka právě probuzena
se zvědavostí dívala se plaše
na ty, kdož přerušili spaní její.
A celé tělo, všechny údy byly
tak živé, měkké, dotkl-li ses prstem,
prst zabořil se, načež hebké maso
zas srovnalo se. Roznesla se pověst,
že Julia se zvala dívka tato
a Cicerona kdysi byla dcerou –
a Řím sem proudil, muži, ženy, děti,
všech stavů, věků, všeho povolání,
jak v žádný kostel, na procesí žádné.
A potom přenesli ji na Kapitol,
a lidstva nával tísnil se tam znovu.
Malíři na prkénka malovali
obličej její, sochaři tu měli
svou hlínu, které snažili se dáti
tvar tahů jejích, básníci tam stáli
a přednášeli verše k její kráse
a k spokojení všeho lidstva toho –
tak tělo svaté Moniky se tehda,
když z Ostie ji vezli, nevítalo,
93
ba, nelze ani přirovnání činit,
jak mniši bratří mi to dosvědčují.
A celý Řím v tom za jedno byl svorně,
že krásnějšího na světě nic není,
než tělo pohanky té. Těla knížat
jak Petra tak i Pavla byla ničím,
i kosti všechněch světců po všech chrámích,
památky nejsvětější – všecko kleslo
najednou v niveč. Pohanka se stala
světicí Říma, modlou lidu všeho.
A myslím, kdyby bylo možno najít
Rodičky Boží čisté svaté tělo,
a našlo by se, nikdo v této chvíli
by dojista byl k němu nepospíchal...
Ach, teprv po dvou dnech se svatý otec
rozhodl k činu – ne že by mu vadil
kult pohanský, však jak prý camerlengo
úsměšně pravil: Smrti hříšníkovy
my nežádáme, ale aby živ byl
a platil... tahle mrtvá pohanka však
jen bouří živé, prospěchu z ní není –
a proto byla v noci zahrabána
před branou pincianskou.
Bratře drahý,
chtěls vědět, co je Řím a svatá církev.
To vypsal jsem ti. Posuď sám, až přečteš.
94
áJá navrátím se záhy zase k tobě,
neb věřím, že dny Sodomy té hříšné
jsou spočteny a konec její blízko.
Ty zavři v modlitby své jméno moje,
by anděl znal je, Pán-li pokyne mu
dštít sirný oheň na ten pelech hříchů
snad dříve, než bych vyraziti mohl
prach z obuvi své na zdi hradeb jeho.
95