SANDRO BOTTICELLI.
– – jak vypráskaný pes já odplížil se
z kázání frate Girolama dneska,
a jak vrah z místa činu prchající
já lidských očí pohledů se štítě,
jen pustými jsem ulicemi spěchal.
Teď sedím v dílně svojí, ale poklid
mým hostem není. Jak zvon srdce bije
a kladívky krev do spánků mi ťuká,
a slova frate Girolama pálí
jazyky ohnivými duši moji...
„Co říci o vás, malíři, mám nyní,
kdož polonahé ženy malujete,
by znešvařeny byly jimi domy
počestných občanů a síně města?
Vy oči svádíte a oči vedou
jak kuplíři pak duši cestou hříchu.
Dnes žádný kupec nevystrojí svatby,
by dcera výbavu svou neskládala
do truhel, jejichž víka malována
99
jsou pohanskými necudnými ději,
tak pozná nevěsta dřív podvod Martův,
lest Vulkanovu, spády Venušiny,
než skutky svatých paní z testamentu – –“
Mě při těch slovech zkrušil děs a hanba.
Já míněn byl tím, já dal pohoršení,
mně platí: běda!,..běda!... Vždyť já, já jsem stvořil
tu Venuši, z vod mořských stoupající
a hříšně svítící svým nahým tělem;
já maloval tu bujnou Primaveru
ke slovům páně Lorenzovy písně,
již zpívali jsme ve dnech karnevalu –
ach, jak že zněla?
Mladost je krásná, ale přec
ti v posled jenom uteče,
raduj se dneska, člověče,
neb zítřek nejistá je věc – –
můj Bože, nejistá a přec tak jistá,
když víra všecko může, zmáhá všecko
a zemským žitím zhrdá, neb je jista
životem věčným, jak nám ukazoval
Savonarola v kázání též dneska...
„A pravý křesťan smrti ždá si spíše,
než se jí bojí“ – hřímal svatý frate.
100
– – Jen kdyby nebylo tak teskno v duši!
Vždyť hříchů balvany má na svých bedrech
a kameny ty nikdy nedovolí
jí vzletnout vzhůru. To jsou žernovy ty,
jež přivázal hněv páně k hrdlu mému,
až vržen budu do hlubiny mořské...
Jak vydáš počet? Bůh mi hřivnu svěřil,
bych vykoupil jí spasení své duše,
já hřivnu vzal a koupil sobě místo
v království temna, věčných ohňů, pláče,
jež viděl Dante.
„Polonahé ženy,
jež znešvařují domy“ – – – ano, Sandro.
Bůh pověděl ti soud svůj ústy frate
o díle tvojim.
Ale třikrát větší,
hříšníku podlý, je tvé provinění,
než frate tuší! Otevři své srdce
a ukaž Satana, jenž šklebí se tam
a kraluje ti, tvore nejbídnější!
Nu, vyznej, Sandro! Maloval jsi kdysi
i dívku Páně, pannu nejsvětější,
jež, dcera syna svého, plod svůj chová
a nemůže se ani dívat na něj,
– ten nejstrastnější úděl čisté matky –
neb oči její ve dny příští patří
101
a v dnech těch vidí Golgathu, kříž na ní,
a na něm v mukách Boha, syna toho,
jehožto bílé tílko k sobě tiskne...
A tenkrát, hříšník, já si zamiloval
své duše výtvor, sen svůj svaté Panny,
tak, že jsem jinou ženu poznat nechtěl;
já miloval ji hříšnou zemskou láskou
a ruka se mi třásla, zrak mi hořel,
když jednou maloval jsem Pannu boží,
jak šat chce rozpnout, aby dala píti
děťátku svému z mateřského prsu...
Já netroufal si šat jí rozhaliti,
ne ještě tenkrát... A já byl jí věren,
že když se jedenkrát mi v noci zdálo
o svatbě, kterou slaviti jsem hodlal
s nějakou pěknou dívkou florencijskou,
já rozechvělý vytrhl se ze sna
a vstal a zbytek noci chodil městem
jen ze strachu, bych nesnil sen ten dále!
Však láska má se stala brzo vášní.
Po těle jejím hladovět jsem začal,
po bílém panenském tom jejím těle.
Tu, zatracenec, podobu jsem dával
té Madonny své tělům Venuší svých,
jež svlékat moh jsem podle libovůle
102
a podle touhy hladových svých očí.
Já maloval ji, kterak z moře stoupá
v své nahé kráse vítězná a sladká,
a v zpité oči se mi přímo dívá...
A s Martem maloval ji, kterak leží
po chvíli vášně v sladkém vysílení
na vonné louce v temném stínu laurů...
Můj Bože, jak je hrozné tohle žití!
– – Dnes Lionardo vedle mne stál v chrámě
a co má duše zmítala se v ohni
pod přívalem slov frate Girolama
on pilně pozoroval tváře lidí,
hlav sklony, každé hnutí kazatele
a nad vším nezúčastněn zdál se státi.
Oh, šťastný pohan, tenhle Lionardo!
Má duši jako opevněné město
a nepustí v ni nikdy to, co nechce.
A kdyby byl zřel hrůzu v tváři mojí,
byl by se usmál kousavým svým zvykem,
jenž projede víc nežli ostré slovo...
A Machiavell stál tam, těsně za mnou
a celý dojem kázání dal v slova,
jež zahučel si posměšně a suše:
„Eh, prorok beze zbraní!“ – Jaký člověk,
103
jenž může poslouchat a nedivit se?
Však ti dva nemohli být zasaženi,
vždyť Lionardův bohumilý obraz
prý bude jednou blahem zbožných duší,
jak tvrdí, kteří v Milaně jej zřeli,
a Machiavell písařem je obce,
a frate Girolamo pravil jasně:
„Co říci o vás, malíři, mám nyní,
kdož polonahé ženy malujete“ – –
fra Girolamo jistě ví, co říci,
však malíř hříšník lapen jako moucha
v pavoučí síti, zmítá se a neví,
jak poradit si... Chtěl by spálit všecko,
co maloval kdys – maloval však za žold,
jímž tělo sytil a svou duši prodal,
a díla pohoršují pohled jiných
a pohled potom jako kuplíř vede
i jiné duše kluzkou cestou hříchu.
Ach, kdyby možno bylo všecko spálit
a štětce přelámat a zničit barvy
a kdesi v celli u svatého Marka
u bratří řádu světce Dominika
pod rukou frate Girolama vyplet
své duše plevel v žhavých proudech slzí
a tělo hříšné zbičovat a ztýrat,
104
až by se jeho žádosti a touhy
v dým proměnily, jenž se zemí plazí
a čistý oheň zbyl, jenž k nebi stoupá!
Je pozdě, pozdě... Rozsel jsem svou setbu
a osení mé zraje k době sklizně.
Na všecko pozdě... Záhy Pán se zeptá
po hřivně mojí. Ukáži mu zdrcen
obrazy Madonn – Pán v mé ledví vnikne
a pozná, že jsem rád měl láskou světa
královnu nebes, že mi proto byly
odporny ženy, o nichž církev praví,
že nádobou jsou nečistoty pouze;
a pozná, že má láska šla v svém hříchu
tak daleko, že Madonnu jsem svlékal,
a neomýlí Pána, že jsem změnil
ji na Venuši, bych ji svléci mohl...
Je hrozno žíti. Ale odvrhnouti
ten život nelze, přivázal bych pouze
jen nový kámen obtížené duši
a předčasně jen vydal bych se soudu,
jenž čeká jistě, jemuž ujít nelze –
ach, Sandro, těžko žít a tížej umřít!
105