TORQUATO TASSO.

Josef Svatopluk Machar

TORQUATO TASSO. V dubnu 1595.
Dlí pod zeleným dubem Janikulu a u nohou mu leží Roma celá v jásavých blescích bělavého slunce. Jak moře leží lomených vln spousta a kupole a věže z něho trčí jak stožáry a vzduté plachty lodí, a moře to se vlní v nedohledno, v dál nekonečnou – a kdo vyšel z něho, ví hořce, co vše odhodit se musí a dravým vlnám jeho dáti v oběť, než vynese své holé živobytí na pevnou výspu... Strhaným svým zrakem zří v nehybné ty vlny: takto stojí zde v Římě, takto ve Ferraře dálné, tak v Turině, tak v Mantově a všude, vždy nenasytné, dravé nevrátivé... Plul jimi a vše na té plavbě pohřbil. 214 I naděje i radost ze života i schopnost cítit bolest, trpět rány. Má v nitru prázdno... Kapitol je tamo kde čelo jeho má být ověnčeno básnickým laurem... Lhostejno. A pozdě... Před lety byl by jásal... Byl by sklonil tu ověnčenou hlavu s odevzdáním k malinké nožce... políbil lem šatů a cítil modrý pohled na své skráni – ó Lukrezia!... Pozdě, všecko pozdě... Vzdych: Lukrezia – tiše, snad jen zvykem, jen jak když zašumí si hluchý vítr, letící po zelených vlnách moře... 215