VERGIL V KLÁŠTEŘE

VERGIL V KLÁŠTEŘE
Můj Vergile, ty miláčku mé duše, jenž trávíš se mnou chvíle v celi mojí i v libém stínu klášterního sadu, jenž při přátelském svitu luny vodíš myšlenky moje do pradávných časů, můj Vergile – však, Pane Jezu Kriste, jenž srdce naše pronikáš i ledví, ty víš, že každý dech můj patří tobě, vždyť modlím se a v žaltáři vždy čítám a v chrámě z bratří nejhlasněji pěji, tvých nohou rány pokorně vždy líbám, kdykoli šerou onou chodbou kráčím, kde visíš na svém kříži. Lásko vlídná, jež od věčnosti objímáš svět bídný, tys ozářila jistě kdysi duši Vergila mého, jako patriarchů, jak Mojžíše a proroků, těch světců a proto mohu, smím jej milovati, neb o velké on svědčí slávě tvojí. Z té šesté knihy sladké Aeneidy med moudrosti a lásky tak se line, jak sám by tady mluvil Zlatoústý, či svatý Pavel, kníže apoštolů, a nehlásá-li přímo příští Krista idyla čtvrtá? Nemluví tu prorok jak Isaiáš nebo Ezechiel? – Můj Vergile, ty miláčku mé duše, čím bez tebe by byl mi tento život? 11 – – Ó Jezu Kriste, odpusť, nerouhám se, ty víš, že všechny myšlenky mé k tobě jak květy k slunci celý den se točí, a sním-li, v snech mých kraluješ ty slavně. Sen dnešní noci... Elysium svatých a slávu tvoji, Jezu Kriste, zřel jsem. Vysoko kdesi, jako na Olympu, stál zlatý palác v květůplném sadu; na trůně, na němž Jupiter dlel kdysi, zářilo oslavené tvoje tělo, máť, svatá Panna, po boku ti dlela, a v křeslech dávných bohů apoštolé, církevní otci, patriarši, světci, vše plno slávy – a mně bylo blaze a teple v duši, že smím vidět tebe a že jsi laskavě tak převzal Olymp od starých, bohů, učinil jej nebem a nezničil ho. Byl to sen, vím, pouze, však vím též, že tvá láska najde cestu, když potěšit chce smutnou lidskou duši. – A ostatně: že sen to byl? Kdo poví? Já viděl vše tak zřetelně a jasně, že kreslit moh bych tvář tvou ozářenou, jen trochu kdybych štětcem vládnout doved. Já viděl, jak ti pohodlně bylo, ó Pane Jezu Kriste, v trůnu Jova, tak usmíval ses mile, spokojeně... Ó Všemohoucí, všecko je v tvé síle, a láska tvoje nedovede ničit. 12 Tys jako Olymp jistě převzal Orkus po starých bozích, učinil jej peklem – proč moudrost tvá by bořiti jej měla? Byl zařízen tak prospěšně a vhodně, tma, smutné řeky, louky asfodelu, mučení různá velkým provinilcům, stolice soudné, nemožnost se vrátit – – Že pohanskými obýván byl stíny? Vždyť i těch hříchů potrestání převzít musila velká tvoje spravedlivost! Tak nezbylo, než vystavit tam pece a zažhnout ohně, by se naplnila ta slova písma o plameni věčném, kde pláč je, zubů skřípění a nářek. To všecko miláček můj Vergil líčí, sám jistě viděl v živých snech ty hrůzy, jak já v snu dnešní noci slávu tvoji... Můj Pane Ježíši, ty znáš můj život, vždyť ty znáš všecko. Ty znáš trápení mé za dlouhých nocí, kdy z tmy jejich vstanou obrazy hrůzy, myšlenky zlé, přísné: můj Vergil, vím, křtu svátostí jít nemoh a neznal tebe – je to možno, Jezu, že v plamenech by pekla hořel nyní? (Mně bratr Sixtus onehdy tak tvrdil i otec opat.) Pane Jezu Kriste, ty lásko věčná, jenž jsi na Golgathě tak vykoupil vše drahocenou krví, že místa není, na němž spočinout by prokletí mohlo, jistě rozevřel jsi 13 svou náruč jemu, jenž byl právě světcem zašlého světa, a jenž z lásky tvojí nes tuchu tebe v čisté svojí duši a zvěstoval ji v sladkých drahých verších. I jej Tys jistě přijal do své slávy – (ne k trůnu svému, vím, tam jiných místo) však aspoň tam, kde Jeremiáš sídlí, či Šalamoun a David, otec jeho. Můj Jezu Kriste, viď, až kývneš duši, mé bědné duši, aby opustila důl slz a lkání, viď ty, Slitovníku, že dovolíš jí, aby prošla místy, kde miláček můj Vergil v slávě sídlí, a duše moje popatří v ty tahy a v mírné oči toho Latiníka a potom trest dle soudu tvého vezme. Když očistce muk vyprší pak lhůta, ty dovolíš mi, sladký Jezu Kriste, by duše očištěná vejít směla v ta místa, kde je Jeremiáš prorok, či Šalamoun a David, otec jeho – viď, Jezu Kriste, vyplníš mé touhy a já se ještě víc teď modlit budu, bych klepal, až mi bude otevřeno... Můj Vergile, ty miláčku mé duše!... 14