LEGENDA O ČISTÉM PANICI

LEGENDA O ČISTÉM PANICI
Mládeneček skvěl se neviností, jakou lilie má v bílé kráse, ale ani lilie ji nemá, neboť často drzý černý brouček v její voné nitro mlsně vnikne, duši mládence však ani stínem myšlenečka hříšná neztemnila. Krásou lící těšil zraky lidí, duši jejich blažil vůní duše, neboť ona na svých lehkých křídlech vyletala v luzné rajské sady, hovořila s anděly a světci, odlesk slávy rajské dolů nesla dýchajíc jím na té smutné zemi. Stalo se pak jednou tohle o žních: Plavým mořem polí k podvečeru procházkou svou kráčel čistý panic. Na výletu rajském duše byla, bez cíle šly oči po krajině, šly a šly, až cosi uviděly. Bujný hoch tam černovlasé holce v stínu klasů život rozepínal, líbal šíji, ňadra a tak dále – panici krev uhodila k skráním, červená tma zapadla mu v oči, duše náhle vrátila se z ráje, mdle si sedla v umdleném svém těle stenajíc nad strašným lidským hříchem. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 50 Stará chůva hladila mu vlasy: – Pane milý, co ti tíží duši? Ukaž mi zas jasné svoje oči! – „Annito, ach lidé hřeší, hřeší!“ – Ano, pane, nádoby jsme hříchu. – „Viděl jsem dnes, Annito, ach viděl na poli tam... přede tváří slunce... pod nebem tak nekonečně čistým... před vidoucím okem pána Boha... hocha s dívkou...“ – Ty můj milý Bože – chůva usmála se, – proto truchlíš, proto věšíš hlavičku svou pane? Z takových chvil lidé původ berou, v také chvilce zplodili i tebe otec s matkou tvojí – nevíš, pane? Pán Bůh to tak všechno zřídit ráčil, a my, lidé, jinak nemůžeme... – Rozsmutnil se panic ještě více, ještě hlouběj hlavičku svou svěsil: Jakže, takto byl dán život jemu? V hříchu počat rodiči byl svými? Jak teď pošle duši vzhůru k ráji, když jí každý pohledem tam řekne, každý z andělů a čistých světic: v jakém pak to dole bydlíš těle?! Jaký pak má příbytek tvůj původ!? 51 Ne už brouček, ale veliký brouk padl bílé lilii té v kalich, padl tam a ostnatými drápky zurážel pel se stěn jejích bílých, tyčinky jí rozlámal a strhal – a tak vadl, vadl kvítek čistý, ještě víc se hlava naklonila těžkým hořem, nekonečnou mukou, až hřích cizí, jenž dal život jemu, tíhou zdrtil život mládenečka. 52