LIONARDO DA VINCI

LIONARDO DA VINCI (1516) Ed. Ledererovi
Hleď, kterak hvězdy Velikého Vozu rozžehly slavně stříbrná svá světla! Noc poslední to, kdy je pozdravujem z milanské půdy... Myslíš, Francesco můj až zítra hledneme k nim z jiných krajů a potom z Francie je vidět budem, že pozměněno bude světlo jejich či postavení jejich bude jiné? Vlast... rodná země... proč chtít věznit ducha v malinkém koutku, domovem-li možno mít ten svět celý? Kolikrát mi vytkli, že Florenčanem nejsem zapáleným, že nechci cítit bídu Italie, ba, že jsem v službě těch, kdož meč svůj kladou na hrdlo její... Lidé pošetilí! Co platna jest jim sláva Florencie i volnost země italské, když v nitru otročí každé hlouposti a bludu své vlastní duše?... Zajásal bych blahem, vznést kdybych moh se k oněm hvězdám Vozu a nazvat i je domovinou svojí! – – Tak zítra zmizí Milan s očí našich a všecko s ním: let žití valná řada, radosti, muka, práce započaté, nic dokonáno a co dokonáno, živořit bude pomíjivou troskou... Však vytkli mi to. Michel Agniolo kdys tak vyhrk na mě. Pravda, stačí jiným 87 malířům lidožroutům podat hrůzu trápení lidských... muka mučeníků... smrt Ježíšovu... vraždy neviňátek... A stačí také hovět náboženství, jak zvykem dnes je: z ulice vzít dívku bohatých forem, krásy, jež se líbí jak zelinářce tak i obchodníku, a s děckem vyměnit ji v svatou Pannu, by potom v chrámě visíc poslouchala žvastavé prosby prostoduchých lidí – můj Melzi, chraň se takového kšeftu! Já sobě sám byl jediným vždy soudcem, já viděl chyby, kterých nezřel nikdo, a vím též, že jsem dal cos do svých prací, co ničí oko nikdy nepostihne. Však také hotov býval jsem v té chvíli, kdy v duši hotovo mé dílo bylo a já je viděl – lhostejno mi potom, zda na plátně jest nebo na zdi stěny, a lhostejno mi, že co lidem podám, jsou trosky nebo náčrtky a plány. Já zrodil je, žil s nimi, já je viděl, jak mně dozrály – mně to dostačilo. Strom, kámen, člověk, květina i motýl – je každý světem o sobě a v sobě a každý pro sebe má zákon zvláštní, jímž řídí žití svoje; veškerenstvu, ať tvor to, myšlenka či lidské tělo, umění, věda – vládne zákon jeden, tož života a smrti: vzejde símě a vzroste pod slunečným teplým světlem, květ vydá, dobu prožije své lásky, by plodem jejím druh svůj zachovalo a potom hyne; běda člověkovi, 88 když zneuznaje zákonou tu nutnost, obtíží cizím břemenem svá křídla a ducha svého v otrockou dá službu! Hle, Michel Agniolo! Duch jeho kdysi schopností tolik dostal od Osudu, že největším být moh z těch velkých všechněch, jež země nesla – ale náboženství jakoby přerazilo páteř jeho a sestřihalo křídla duše jeho: po zemi plazí se, má černo v nitru a k nebes klenbě vzletnout nedovede! Do jeho domu nikdy nejde radost, a žádná práce jeho nesměje se, a poví-li cos obrazem či dlátem, ty výroky se truchle zemí plazí jak hrozná nemotorná mořská želva. Tak náboženství. Žena s druhé strany na duši tvoji číhá mít ji chtějíc otrokem odevzdaným rozmarů svých. Ach, Mona Lisa... Čtyři roky válčil jsem s hadím hledem přimhouřených očí, až jal jsem jej a uvěznil svou barvou – – Chraň svobody své duše – v tom je všecko a jinak rozdat můžeš vše, což tvého, skvost, peníz, lásku, úsměv, dobrodiní. A dávej rád, vždyť příjemno to duši a všecko dej, však nikdy duši samu. A na vše, co tu kolem, ať to lidé, či zvěř, či rostlina, či pták, či kámen, má člověk patřit s úsměvem a láskou, neb vždy a všude všecko mluví k němu bratrským slovem o společné sudbě. A ve všem objeví se jistá krása, líc šeredná ji má, tvor nejhnusnější, 89 a vždy cos příbuzného si v nich najdeš. A bez obavy dívej se vždy v nebe, neb usmívá se nad radostmi žití jsouc šťastno, že smí jasnomodrou klenbou být stanem jejich; nehledej v tom modru strašného boha, jenž by pozor dával na slabůstky tvé lidské – nenajdeš ho; žij, jak tví bratři, rostlina, pták, kámen a beze hrůzy můžeš myslit na smrt, jež důsledkem je nutným toho žití... – – Jak žíti však, když svatá inkvisice po bohaprázdných výrocích tvých slídí a čeká jen, by polapit tě mohla? Dej masku duši – maska stačí světu a lhostejno mu, co v svém nitru neseš. Tvých časů hloupost přísně daň si žádá, tož zaplať mu ji – vždyť by hrubá ruka pohasit mohla světlo žití tvého a k tomu přivoliti, nemáš práva, sám sebou dost je život náš už krátký! A dokud žiješ, omezit se nedej v rozletech myšlenek svých, zkoumání svém; co kolem tebe, vše je nekonečnost v hloub, dál i šíř, vše nekonečnost samá. Čas, který žiješ, věčnosti je částkou, tu prožíváš – snad krátce, však ji žiješ. Pusť myšlenky své, nevaž jich, jak váží své draky hoši ve hrách o podzimi, by z nejvyších je končin náhle stáhli – pusť bez pouta je, však se zase vrátí, vždyť duše tvoje jest jim rodným hnízdem, 90 kde odpočinou po každičkém letu, kam přijdou – tvůj-li dožit úkol – umřít... Tak já, můj Melzi, beze stesku chystám se k letu do Francie – k metě? k žití? Já nevím. Jako stříbrolesklý oblak, jenž pluje, všude domovem a nikde, jen místo změním, bych žil po svém dále. Oj Vozu Velkého se naklonila – je po půlnoci. V těchto zimních nocích se hvězdy zvláště zabarveně jiskří... Však čas je k spánku. Zítra čeká cesta. Spi blaze, Francesco, můj drahý druhu! 91