CARAVAGGIO

Josef Svatopluk Machar

CARAVAGGIO (1609)
Nic. Zcela zdarma. Ani skudo nechci. Ten obraz – dar můj. Pověste jej v chrámě, by moh být viděn. Světlo s levé strany. Ty vidíš, otče: Svatý Bartoloměj přivázán k sloupu – zlostní Armenové mu řemeny drou se zad – svatý trpí, hleď v oči mu a svaly kolem retů – jak, napadá ti? Ano, toť tvář moje, mou podobu má svatý Bartoloměj a jeho muka jsou teď muka moje, já trpím – ale zaslouženě, otče... Ten příběh povím tobě, abys doved ocenit obraz, modlitbou pak svojí vzpomínal časem bědné mojí duše. Měl přítele jsem. Carlo, malíř dobrý, hoch nejlepší, krev svou bych byl dal za něj a přec jsem shasil světlo žití jeho. A takhle, otče: Kardinal del Monte, můj příznivec a štětce mého ctitel, mě doporučil slovy nadšenými svatému otci. Práci dal mi papež a já jsem Carla přizval ku pomoci. V Sixtinské kapli na Posledním Soudu my pracovali. Místy barvy zašly a olouply se. Svatý otec přál si, by ruce naše po stopách šly ruky velkého Michel Agniola. Víš, otče, že Michel Agniolovi není rovna v malířském světě. Mazalové, hlupci, jež nevzal by za roztírače barev. 172 Já věděl tedy, jaká čest to pro ně. Však na křtu dáno mi též jmeno jeho, jsem Michel Agniolo, a věřím, otče, na zvláštní znamení a předurčení. Stál tedy Carlo se mnou na lešení, já vzduch a postavy, on obnovoval zem, vodu, peklo. V několika týdnech my byli hotovi: Tu vidím: Carlo se podpisuje v rohu na obraze – své jmeno v práci velikého mistra, božského Agniola! A vztek mě chytil, zrak zatměl se mi a já srazil Carla jedinou ranou. S lešení se sřítil. Já nedbal toho. Napřed přemaloval jsem jeho zločin. Potom teprv slezl a vidím, že je mrtev. Prch jsem z kaple a z Říma vůbec. Dlouho bloudil světem a mnoho zkusil. Urážky i hany jak přízně, slávy. Teď jsem v Neapoli a musil malovat jsem tenhle obraz, bych svědomí si trochu ukonejšil. Mně drou to Armenové řemen se zad, já tady trpím bolest nevýslovnou, já potrestal sám sebe v obraze tom, neb křesťan jsem a svědomí hlas slyším. Ten obraz přijmi. Jsou to moje muka. A zasloužím je. Carlo byl můj přítel, já rád jej měl a mnou byl zbaven žití. A proto trpím a chci dále trpět, i když mne nebude víc na té zemi. Mám předtuchu... Na Maltě, otče, ondy já nepříjemnost s rytíři měl řádu, – to s druhy svými, maltézský jsem rytíř – já probod jednoho z nich. Vím, že pomstu 173 mi přisáhli. A že zde v Neapoli mě stopují... Vem tedy obraz, otče, věc dobrá je to, klášter pyšen bude na dílo toto, v modlitbách pak s bratry vzpomeňte časem hříšné duše mojí. 174

Básně v knize Pohanské plameny (in Svědomím věků 4, in Macharovy spisy, svazek 17):