EPISODA

EPISODA
Vstát od knih, hledět na ulici a drobty žití sbírat tam – i to se dělá. Zvlášť když rozlit je čistým vzduchem slunce plam. I ve vile zde u sousedů pes černý stanul na schodech a dívá se. Pak natáhl se a zřejmě blažen je v svých snech. Ne dlouho. Vyskočí a větří a již se žene ke plotuplotu, kam jiný pes se vztekle hrne, zle zuře v hlasném štěkotu. Řvou u dvířek, hned běží dále ten uvnitř tam, ten venku zde, zas vracejí se, katí, skáčou, a běsní strašně povztekle. Co mají spolu? Znali se už? Je mezi nimi byvší děj? Či protivni si vzhledem, puchem by servali se nejraděj? Či strážce zavřený se cítí být provokován pobudou? A vytknout chce mu, že psi řádní s ním v spolku nikdy nebudou? 11 Či ten zde venku předhodit chce tam tomu službu otročí? A volnost chvále, očekává, že ten tam z těch pout vyskočí? Nu, kdo ví. Jistý temperament a trochu silné výrazy v té řeči psí se očividně i zde i tam dost obrazí. Leč najednou jako by uťal, je konec hlučné příhody – ten jeden rozběhl se v dálku, a druhý leh si na schody. A ticho v ulici. V ní slunce je v šíř i dáli rozlito. Jsem u stolku a co jsem viděl, já popsal verši těmito. 12