ROMANCE SE SMUTNÝM KONCEM

ROMANCE SE SMUTNÝM KONCEM
Tančila radostně, vesele, každičkým dnem svého žití – dni její neměly včerejšků ni zítřků nechtěly míti. Ve dne jí sluníčko hořelo, za noci lampy jí plály – hloupostem, radostem, rozkoším vstříc její oči se smály. * Leč hrůza! jednou zrcadlo jí dělo, že ve vlasech pár bílých zmijí má, že někdo vryl dvě čárky v hladké čelo, že pavouk plete síť pod očima. A náhle cítí, že smích v jejích rtech se dusí, slovo veselé že vázne, tep krve nenalézá známých ech, že po ní kloužou už jen oči prázdné. * Ne, ne, ne, nevzdá se, podnikne boj, nedá se odstrčit přírodou zlou – barvy a masáže, posty a hoj, poraďte! Dejte sem zkušenost svou! * Čeká. Slunce svítí, ale nehřeje. Lampa hoří v noci, světlo smutné je. Odpoledne jednou ve slunečním dnu modrý prach se zdvihal z parket ku oknu, 33 vešla stará žena s obličejem žlutýmžlutým, bezzubá a s zrakem vyhaslým a dutýmdutým, tiše stanula tu, dívala se na ni, slůvka neřekla a šla zas znenadání. * Druhého dne zase vešla, sedla si zase beze slova, takhle vedla si několikrát ještě. Potom seděla, kývla však už hlavou. V líc jí hleděla. Při návštěvě příští blízko přistoupila, studenou svou dlaní skráň jí pohladila. Pár slov promluvila, že co bylo, není, hlas zněl jako puklých zvonů rachocení. Na to přišla zas a neodešla víc, rozprávěla stále chrčíc, kašlajíc, o zimě a mrazech, o minulém štěstí, o dnech nevrátivých, o zlu, o bolesti. Sedaly tak spolu v šerých zimních dnech, mráz jim kreslil zmrzlé květy na oknech. 34